Dýchání
Nejdůležitější technika hry

Nejdůležitější technikou při hře na dechové hudební nástroje je práce s dechem.

Jak je to tedy s dechem

Plíce uložené v pružném hrudním koši se při naplnění vzduchem roztáhnou. Při nádechu se roztahuje nejen hrudník, ale pracuje i bránice, díky které se zvedá také břicho. Tlak se šíří všemi směry stejně, jako při nafukování balónku.

Hrudní koš drží napětí v bránici a bránice řídí výdech. Výdech je v praxi pomalé zatahování břicha, přičemž bránice stoupá nahoru a jako píst výdech reguluje.

Hladkému a přirozenému průchodu vzduchu naším tělem je třeba přizpůsobit polohu těla. Správné dýchání vychází ze správného držení těla. Hrajeme proto ve stoje nebo v sedě s rovnými zády.

Dechová cvičení

Správné dýchání je hluboké, uvolněné, s nádechy nosem. Zapojujeme bránici. Při nádechu nikdy nezvedáme ramena. Celé tělo musí být uvolněné.

Cv. 1 - dýcháme zhluboka

Lehněte si na záda, uvolněte celé tělo. Oči jsou zavřené. Co nejpomaleji nadechujeme nosem a vydechujeme ústy. Zejména výdech musí být klidný a dlouhý (při výdechu můžeme vyslovovat syčivé: sss). Po výdechu se nadechneme až po třech vteřinách, jako bychom chtěli počkat, až se další nádech dostaví sám od sebe. Jedna ruka může být položená na břiše - všímáme si, kolik vzduchu dokážeme pojmout při hlubokém nádechu.

Cv. 2 - ovládáme bránici

Připravíme si malé peříčko. Poloha těla viz cv. 1. Rty našpulíme, jako když chceme pískat. Mezi palec a ukazováček jedné ruky vložíme pírko a držíme ho cca 10 cm od úst. S výdechem do něj lehounce foukáme. Snažíme se, aby se jen mírně třepetalo (vyzkoušejte, za který konce je vhodnější peříčko držet). Foukáme co nejjemněji. Snažíme se třepotání peříčka udržovat co nejdéle. Druhou ruku máme položenou na břiše a všímáme si, jak břicho pracuje při našem hlubokém nádechu i pomalém výdechu.

Cv. 3 - trénujeme kapacitu plic

Cvičíme v sedě s rovnými zády. Do sklenice natočíme vodu a za pomoci brčka do vody bubláme. Naším úkolem je hluboký nádech a velmi dlouhé, jemné foukání. Čím déle voda bublá, tím lépe procvičujeme bránici i délku výdechu.

Cv. 4 - uvolnění bránice

Poloha viz cv. 1. Nosem vdechujeme krátce a přerušovaně, jako když ježibaba "čichá, čichá, člověčinu". Všímáme si, jak se nafukuje břicho i spodní část hrudníku. Vydechujeme dlouze a všímáme si pocitů ve svém těle (hrudníku a břichu).

Cv. 5 - zívání

Při zívnutí se nám otevře krk, uvolní se ústní dutina, krční svaly, hrtan a také svaly v horní části hrudního koše. Toto uvolnění nám při hře umožní vydávat "bohatý tón".

Kdo si dokáže v praxi uvědomit, co znamená hluboké dýchání, práce bránicí, uvolněná ústní dutina, dokáže při hraní daleko lépe hospodařit se vzduchem, lépe pracovat s dechem, a tím i lépe ovládat foukací harmoniku.

Intenzivní práce s dechem má navíc blahodárný vliv na oběh krve a ozdravné procesy ve tkáních.

Dýchání přes harmoniku

Na rozdíl od jiných dechových nástrojů, mají hráči na foukací harmoniku tu výhodu, že mohou v průběhu hraní nadechovat a vydechovat přes nástroj a většinou nemusí dělat ve hře žádné pauzy.

U delších, rychlejších pasáží se může stát, že hraní vyžaduje více nádechů nebo výdechů, než by bylo příjemné. To se stane tehdy, sejde-li se více tónů "nadechovacích" nebo naopak "vydechovacích". Pak je zapotřebí současně v rytmu hraní dýchat i nosem.

Bluesoví harmonikáři používají výraz nemoc druhé polohy v situacích, kdy ve skladbě převažují nadechované tóny a hráč musí řešit vydechování v pauzách.

Při hraní se snažíme nehrát příliš silně. S dechem hospodaříme obdobně jako u cv. 2 při foukání do peříčka. Využíváme tenký proud vzduchu.

Pokud hráč při hraní funí, supí, lapá po dechu nebo zvedá ramena, je to známka toho, že porušuje některé z pravidel správného dýchání.

Především začátečníci by si měli průběžně připomínat zásady:

  1. čistý vzduch v místnosti, kde se hraje;
  2. vzpřímené držení těla (hrajeme ve stoje nebo v sedě na židli s rovnými zády);
  3. uvolnění (obličeje, krku, ústní dutiny, plic, břicha, bránice i zbytku těla - ramen, rukou...) - pohyby ani dýchání nesmí být křečovité;
  4. využíváme celou kapacitu plic (ne jen horní část) - nabíráme dech až do břicha (brániční dýchání);
  5. objeví-li se pocit únavy, závrať nebo bolest hlavy, cvičení přerušíme.

Nátisk a hra

Příprava
  • Chromatickou harmoniku zahřejeme v dlaních a rozehrajeme - profoukneme zlehka všechny tóny. Zahřátím nástroje zabráníme kondenzaci teplého dechu a následnému přilepení prachovek (viz Problémy s prachovkami).
  • Před vlastním hraním je třeba lehce naslinit harmoniku i rty a v průběhu hry udržovat optimální vlhkost, aby harmonika v ústech klouzala. V samotných ústech by však mělo být slin co nejméně.
  • Při hře neskláníme hlavu, nástroj držíme ve vodorovné poloze.

Hraní přes jeden kanálek

Ústa našpulíme, jako bychom chtěli zapískat, a přiložíme harmoniku ke rtům. Harmonika by měla klouzat po vnitřní straně rtů, kde je přirozeně vlhký a hladký povrch. Nástroj svírá s obličejem přibližně pravý úhel a nesmí se dotýkat zubů!

Důležité je, aby ústa vzduchotěsně uzavřela kanálek. Prsty by neměly překážet rtům.

Přestože tváře nejsou při hře na harmoniku tak napnuté jako při pískání (jsou uvolněnější), neměly by se při foukání nijak výrazně nadouvat. Přes harmoniku vydechujeme a nadechujeme jemně.

Vzduch je koncentrovaný do úzkého proudu, který po přiložení harmoniky prochází nástrojem a hraje jeden tón.

Cílem je trefit se na správné místo harmoniky, dobře zvolit foukání či nádech (případně i stisk registru) a zahrát jeden, čistý tón.

Druhý způsob hry, "blokování jazykem", je určen pokročilejším hráčům a je popsán v kapitole Pokročilé techniky. Rty obejmou více kanálků a ty, které znít nemají, jsou blokovány jazykem. Tato technika umožňuje hrát více tónů najednou nebo basovat jazykem. (U diatonické harmoniky je tento způsob hry tím základním.)

Začátečníci a mírně pokročilí hráči trénují především orientaci na nástroji a snaží se docílit čistých, znělých tónů. Je to nezbytný základ, bez kterého nelze přikročit k dalším - pokročilým technikám.


TIP: Přejděte do kapitoly TABULATURY a vyzkoušejte si foukané a nadechované tóny na nějaké jednoduché lidové písničce.