V úplných začátcích hraní na foukací harmoniku se obejdeme bez hudební teorie. Stačí nám tabulatura a znalost, že červená barva znamená foukání, zatímco modrá barva nádech. Co je na notové osnově nahoře, hrajeme na harmonice vpravo, co je na notové osnově níže, hrajeme vlevo. Díky tomu že využíváme hrající výukový materiál, nemusíme umět číst: délky not, pomlky, rytmus nebo repetice - vše slyšíme.

Jakmile zvládneme základy, měli bychom se postupně začít zbavovat závislosti na chromatikové tabulatuře a vyměnit ji za standardní notový materiál. Tím se nám otevřou nedozírné možnosti dalšího studia a začneme mluvit "stejnou řečí" jako ostatní muzikanti.

Kdo to s hudbou myslí vážně, bez hudební teorie se neobejde. Naštěstí díky moderním výukovým metodám, pro nás bude hudební nauka příjemným zpestřením k praxi. Na základy se nejprve podívejte na Khan Academy, kde je vše pěkně zpracováno do bezplatných, srozumitelných videí (pak pokračujte níže):

Zvuk a tón

Vše, co vzniká chvěním tělesa a co vnímáme sluchem, je zvuk. Je-li chvění tělesa nepravidelné, označujeme ho jako hluk nebo šramot. Pravidelné chvění vytváří tón. U každého tónu můžeme určit výšku, délku, sílu a barvu. Tóny tvoříme zpěvem nebo na hudebních nástrojích.

U foukací harmoniky závisí výška tónu na velikosti kovového jazýčku. Délka tónu odpovídá délce foukání nebo nadechování přes nástroj. Sílu tónu určuje intenzita foukání (nikdy nefoukáme příliš silně!). Barva tónu je určena nástrojem: tvarem, mechanikou, materiálem...

Abychom mohli o jednotlivých tónech mluvit, byly označeny písmeny. Máme 7 základních tónů, po nichž následuje první tón C, jako tón osmý - latinsky octavus. Opakující se řady 7 základních tónů (v různých polohách) tvoří jednotlivé oktávy.

Noty a pomlky

Noty zaznamenávají melodii, která pak v posluchačích vyvolává nějaké pocity. Skladatel notami předává své myšlenky.

Podoba noty vypovídá o délce tónu. Umístění v notové osnově vypovídá o výšce tónu.

Noty mohou mít kromě hlavičky (prázdné nebo plné), také nožky a jeden nebo více praporků.

Časovým hodnotám not odpovídají stejně dlouhé pomlky (pauzy).

Pomlky zastupují hodnotu noty, ale v jejich případě nastává pauza. Danou dobu nehrajeme. Nahrazují v taktech chybějící noty. 

Noty píšeme do notové osnovy na linky nebo do mezer.

Tečka za notou prodlužuje notu o polovinu její hodnoty. Dvě tečky za notou prodlužují notu o polovinu její hodnoty, a ještě o polovinu hodnoty první tečky. Tečka u pomlk má stejnou hodnotu prodloužení jako u not.

Notová osnova

Notová osnova má 5 linek a 4 mezery. Linky a mezery počítáme zdola nahoru.

Umístění noty v notové osnově vypovídá o výšce tónu. Čím níže je nota na notové osnově, tím je tón hlubší, čím výše je nota zapsána, tím je tón vyšší.

Pro noty nad nebo pod osnovou používáme pomocné linky.

Znaménko na začátku každé notové osnovy se jmenuje klíč a určuje výšku a jména not. Pro nízko znějící tóny je využíván basový klíč neboli F klíč (dvě tečky za klíčem určují polohu tónu F).

Pro foukací harmoniku používáme noty v houslovém klíči, kterému se také říká G klíč, protože obtáčí tón G.

Máme-li notový zápis v basovém klíči, můžeme noty pomocí MuseScore převést do houslového klíče.

Takt

Takt je menší celek hudební skladby. V notové osnově se jednotlivé takty oddělují taktovými čarami.

Každý takt má stejný počet dob (trvání), stanovený taktovým označením na začátku notové osnovy. Označení taktu píšeme za klíčem v podobě zlomku a říká nám nejen kolik dob je v každém taktu, ale také jakou délku má základní doba. Pravidelný počet dob určuje metrum (pohyb) skladby.

Metrum a rytmus rozlišujeme: to, co vyťukává metronom, je metrum. To, co vytleskáváme, hrajeme, zpíváme - nazýváme rytmus.

První doba za taktovou čárou je vždy zdůrazňována. V taktech se střídají doby přízvučné (těžké) s nepřízvučnými (lehkými).

Takty dělíme na dvoudobé - dvoupůlový, dvoučtvrťový, dvouosminový a třídobé - třípůlový, tříčtvrťový, tříosminový. Takty, které mají dvě nebo tři doby, nazýváme takty jednoduché. Ostatní takty jsou složené ze dvou či více taktů jednoduchých. Např. takt celý/čtyřčtvrťový (označujeme ho také jako C).

U taktů jednoduchých klademe důraz na první dobu. U taktů složitých klademe důraz na první a třetí dobu (4/4) nebo první a čtvrtou dobu (6/8) atd.

Předtaktí je neúplný takt na začátku skladby. Závěrečný takt skladby je potom adekvátně zkrácen. Předtaktí a závěrečný takt tvoří plnou hodnotu dob.

Druhy taktů

Taktové čáry mohou mít různou podobu a funkci. Obyčejná taktová čára odděluje takty. Dvojitá taktová čára označuje určitý úsek skladby, změnu taktu nebo předznamenání. Repetice označuje opakování vyznačeného úseku (začátek opakování je buď začátek skladby, začátek části, nebo je vyznačen opakovacím znaménkem). Silná/závěrečná taktová čára označuje závěr skladby.

Při cvičení na foukací harmoniku je dobré zvládnout nejprve jednotlivé takty (jsou různé náročnosti) a až poté hrát skladbu v celku.

Tóny a odvozené tóny

Základních tónů je sedm: C, D, E, F, G, A, H

Odvozené tóny vznikají půltónovým zvýšením nebo snížením základního tónu.

• ♯ - křížek - zvyšuje základní tón o půl tónu; k základnímu pojmenování noty připojujeme koncovku "is"; Fis, Cis, Gis, Dis, Ais, Eis, His
• ♭ - bé - snižuje základní tón o půl tónu; označujeme je: Be (Hes), Es, As, Des, Ges, Ces, Fes
• odrážka ruší platnost křížku nebo bé

Je-li zvýšení nebo snížení tónu přechodné, píšeme znaménko před příslušnou notu. Platí pak pro daný takt, není-li zrušeno odrážkou. Znaménku říkáme posuvka.

Má-li být zvýšení nebo snížení tónu trvalé, tj. má platit pro celou skladbu, píšeme znaménka na začátek skladby za klíčem a nazýváme je předznamenání. Předznamenání označuje tóninu. Křížky a bé v tomto případě platí pro noty v celé písni, nedojde-li ke zrušení odrážkou nebo změnou tóniny.

Enharmonické tóny

Na klaviatuře piana je problematika půltónů krásně přehledná (základní tóny jsou na bílých klapkách, půltóny na černých).

Když zvýšíme C na Cis a snížíme D na Des, dostaneme tentýž tón ležící mezi základními tóny C a D. Jedná se o jeden tón (tatáž černá klapka), přestože pro něj máme dvě různá označení. Tónům, které znějí stejně, ale jinak se jmenují, říkáme tóny enharmonické.

Chromatická foukací harmonika tvoří půltóny výhradně zvyšováním (stiskem registru). Hraní not s křížky není proto pro harmonikáře velkým problémem.

Složitější to je s bé. Máme-li v zápise notu E s bé (E snížené o půl tónu) = Es, hrajeme v praxi tón D se zvýšením = Dis. Na černou klapku se tak dostaneme z druhé strany. Viz obrázek.

Pozor na přirozené půltóny mezi tóny E-F a H-C (na tomto místě černá klapka chybí, protože tóny jsou od sebe vzdáleny půl tónu). Pokud tedy zvýšíme E o půl tónu na Eis - je to tón stejně znějící jako F, zvýšíme-li H na His - dostaneme tón stejně znějící jako C. Naopak snížíme-li F na Fes - získáme tón stejně znějící jako E a pokud snížíme C na Ces, máme tón stejně znějící jako H.

Intervaly

Interval je výšková (zvuková) vzdálenost dvou tónů. Názvy intervalů jsou latinské. Nejmenší vzdálenost mezi dvěma tóny, která se užívá v tradiční evropské a západní hudbě, je půltón.

Základní řada intervalů

Pro zájemce - více o intervalech a akordech na tomto videu (angličtina s možností automatického překladu).

Stupnice

Stupnice je řada osmi tónů. Sedm základních a osmý tón, oktáva, je opakování prvního tónu.

Stupnice C dur žádné předznamenání nemá, protože je složena jen ze základních tónů.

Jak se stupnice tvoří

Ze stupnice C dur se tvoří další stupnice od pátého stupně (od dominanty) => tedy G dur osm tónů začínajících tónem G a přidáme křížek na sedmém stupni = Fis. Stejně pokračujeme i dál. Další stupnicí bude D dur s dalším křížkem Cis...

Každou melodii můžeme zahrát od kteréhokoli tónu, ale změníme-li první tón, budeme muset zvláštním způsobem upravit i další tóny - transponovat celou píseň do jiné tóniny.

Transponovat skladbu můžeme buď pomocí programu MuseScore (tam je možné skladbu převést do jiné tóniny po několika stisknutích tlačítka myši), nebo manuálně, za pomoci chromatického kruhu.

Transponování

Změna tóniny je pro chromatikáře drobnou komplikací. Tam, kde kytarista či mandolinista jen sáhnou po kapodastru (a bluesový harmonikář po jinak laděné harmonice), musí hráč na chromatickou harmoniku hrát úplně jiné tóny, než je zvyklý.

Důvody pro změnu tóniny jsou různé: snazší hraní, pohodlnější zpěv, notová verze písně se neshoduje se zvukovým záznamem...

Začínající chromatikář situaci vyřeší tím, že se naučí píseň ve dvou nejhranějších variantách (tóninách). Je to zároveň nenásilný způsob, jak se tóniny pozvolna naučit.

Pokročilý hráč na chromatickou harmoniku, který stupnice dobře ovládá, už ani nepotřebuje informaci o tónině. Zatímco hráč na diatonickou harmoniku musí zjistit: "Od čeho hrajeme?", aby si včas stihl připravit správnou harmoniku, dokáže chromatikář zareagovat po prvním akordu a přizpůsobit se. Také změny tónin v rámci jedné písně chromatikáři nevadí - stále hraje na jeden nástroj...   

Známe-li základy hry na kytaru, můžeme se orientovat podle hry kytaristy. Zvýší-li kytarista píseň kapodastrem, znamená každý pražec zvýšení o půltón, a tedy jedno místo na chromatickém kruhu. Byla-li píseň původně v tónině C dur a kytarista umístil kapodastr na druhý pražec, je nyní píseň ve stupnici D dur - budeme tedy muset hrát dva křížky.

Stává se, že píseň ve zpěvníku a na souvisejícím CD není ve stejné stupnici. Zpravidla tam, kde máme ve zpěvníku poznámku o kapodastru, budeme nuceni své noty transponovat, abychom mohli hrát se zvukovým záznamem. Chceme-li vpisovat noty přímo do zpěvníku, je vhodné používat tužku a pastelky (pokud se při transponování not spleteme, máme možnost zápis vygumovat a opravit).

Jsou-li noty ve zpěvníku např. v tónině C dur, ale na CD se píseň hraje v D dur, vidíme na chromatickém kruhu, že se jedná o vzdálenost dvou půltónů. Každou notu proto musíme zdvihnout o dva půltóny. Z noty C bude D, z noty F bude G... Místa v chromatickém kruhu odpočítáváme vždy stejným směrem o stejný počet kroků. Obsahovala-li původní melodie noty H a E, objeví se nám ve zdviženém zápisu Cis a Fis, protože stupnice D dur má v předznamenání dva křížky.

Transponování využijeme i tehdy, potřebujeme-li píseň ve snadnější tónině. Např. jsme začátečník a máme k dispozici svou oblíbenou píseň v tónině E dur. Zahrát na chromatice čtyři křížky zatím nezvládáme, ale přepíšeme-li si noty do G dur, bude jeden křížek přiměřený naší aktuální úrovni a svou oblíbenou píseň můžeme natrénovat. Každou notu převedeme podle chromatického kruhu na notu o 3 půltóny vyšší (po směru hodinových ručiček). Z noty E bude G atd. S přizpůsobováním not své úrovni bychom to ale neměli přehánět.

Sofistikovanější způsob transponování nám nabízí program MuseScore. Máme-li program nainstalovaný, stačí přeťukat noty do notové osnovy - převedení do jiných tónin za nás udělá program sám.

Oktáva

Všechny slyšitelné tóny se dají seřadit do oktáv, které mají různá označení. Oktáva je hudební interval mezi prvním a osmým tónem stupnice (od C do C). Přesněji řečeno, to je sedm základních tónů od C do H, protože vyšší C už patří do další oktávy. Také sem patří půltóny.

Existují dva systémy značení oktáv. Jeden oktávy "čárkuje" - systém Helmholtz (viz. obrázek), druhý je označuje čísly - anglosaské značení (sub-kontra oktáva = C1, pětičárkovaná oktáva = C9).

Poměr frekvencí tónů vzdálených o oktávu je 2:1. Tón o oktávu vyšší tedy dostaneme zdvojnásobením frekvence základního tónu. Příklad: komorní A (a') má 440 Hz, tón o oktávu vyšší (a'') má 880 Hz, tón o oktávu nižší (a) má 220 Hz.

Chromatická harmonika s 12 dírkami obsahuje 3 celé oktávy (+ tóny C, Cis a D). Tón C se nám objevuje na dírkách: 1, 5, 9 a 12 (foukáme).

Je-li notový zápis příliš hluboko, nebo naopak příliš vysoko, takže některé tóny už není možné na harmoniku zahrát, můžeme skladbu posunout o oktávu (případně jen některé takty).

Tempo

Hudební skladby mají různou rychlost, kterou je třeba při hře dodržovat. Říkáme jí tempo a je označováno zpravidla italskými výrazy. Slovní označení je pouze přibližné. Pro přesné určení rychlosti se používá metronom - přístroj, který vynalezl vídeňský mechanik Jan Nepomuk Mälzel. Metronom slouží k rovnoměrnému odklepávání rytmu hudební skladby. Rychlost metronomu označujeme zkratkou MM (Mälzelův metronom). Konkrétní číslo pak značí, kolik dob má být zahráno za minutu.

Metronom je užitečnou pomůckou.

Pomalá tempa

grave - těžce, vážně - cca 40 MM; largo - široce, velmi klidně - cca 46 MM (40-60); adagio [adádžo] - táhle, pomalu - cca 52 MM (66-76); lento - velmi pomalu, rozvláčně - cca 56 MM.

Střední tempa

andante - zvolna, klidným krokem - cca 66 MM (76-108); andantino - rychleji než andante - cca 69 MM; comodo [komódo] - pohodlně - cca 80 MM; moderato - mírně - cca 88 MM (106-120).

Rychlá tempa

allegretto - poněkud živěji - cca 108 MM; allegro - rychle - cca 132 MM (116-168); vivace [viváče] - živě - cca 160 MM; presto - velmi rychle, co možná nejrychleji - cca 184 MM (168-208).

Vedle těchto označení se vyskytují ještě další: ad libitum - rychlost tempa podle hráčova vlastního uvážení; ritardando - postupné zpomalení tempa; accelerando [akčelerando] - postupné zrychlení tempa...

Při výuce hry na foukací harmoniku můžeme s tempem aktivně pracovat, máme-li nainstalovaný MuseScore. Pokud se skladbu teprve učíme, snížíme tempo na pomalou (nám pohodlnou) rychlost - přepíšeme číslo tempa v levém horním rohu notového zápisu. Jak skladbu postupně lépe a lépe zvládáme, rychlost zvyšujeme.

Dynamika

Aby tóny nezněly stále stejně, strojově a jednotvárně, je třeba měnit intenzitu tónu - zesilováním a zeslabováním. Dodáváme tak svému hudebnímu projevu barvu. Dynamické kontrasty jsou v hudební skladbě nezbytné.

Základní dynamická znaménka

pp [pianissimo] - velmi slabě; p [piano] - slabě; mf [mecoforte] - středně silně; f [forte] - silně; ff [fortissimo] - velmi silně; crescendo [krešendo] - pozvolné zesilování řady tónů; decrescendo [dekrešendo] - pozvolné zeslabování řady tónů...

Akordy

Zvukový projev je často utvářen více tóny znějícími současně. Akord je souzvuk nejméně tří tónů současně. Základní akord se skládá ze tří tónů: primy, tercie a kvinty - říkáme mu kvintakord (krajní tóny tvoří kvintu).

Př.: Kvintakord C dur se skládá z tónů: C - E - G. Kvintakord c moll se skládá z tónů: C - Es - G.

Durový kvintakord je složen z velké tercie a malé tercie; mollový kvintakord je složen z malé a velké tercie. Krajní tóny durového i mollového kvintakordu tvoří čistou kvintu.

Chromatická harmonika není k akordovému hraní uzpůsobena, ale některé akordy na ní zahrát můžeme. Určující je, že tóny mají stejný směr dechu a všechny jsou buď bez registru nebo s registrem.  Například C - E - G (foukané tóny bez registru). Akordové hraní je pokročilá technika, která obohacuje náš hudební projev.