HUDEBNÍ NAUKA
Základy hudební teorie

V začátcích hraní na foukací harmoniku se obejdeme bez hudební teorie. Malé děti, které se učí podle obrázků s duchem a plamínkem, ví jen to nejnutnější: "Co je na notové osnově nahoře, hrajeme na harmonice vpravo, co je na notové osnově níže, hrajeme vlevo."

Pokud pro výuku používáme program MuseScore, pomůže nám s délkami not, pomlkami, rytmem i repeticemi. Zvykneme si, že noty pro foukací harmoniku jsou psány v houslovém klíči. Společně s praktickým nácvikem písní se postupně seznámíme s velkou řadou hudebních značek.

Pokročilejší žáci, kteří už zvládají obtížnější melodie, začnou hledat doplňkové notové materiály. Díky tomu si budou své znalosti hudební teorie přirozeně rozšiřovat a doplňovat.

Je praktické a příjemné, vstřebávat znalosti z hudební teorie takto postupně a získané informace ihned prakticky využívat.

Na následujících řádcích najdete základní pojmy, se kterými se při hře na foukací harmoniku můžete setkat.

Vyčerpávající informace o hudební teorii naleznete v odborných publikacích.

Zvuk a tón

Vše, co vzniká chvěním tělesa a co vnímáme sluchem, je zvuk. Je-li chvění tělesa nepravidelné, označujeme ho jako hluk nebo šramot. Pravidelné chvění vytváří tón. U každého tónu můžeme určit výšku, délku, sílu a barvu. Tóny tvoříme zpěvem nebo na hudebních nástrojích.

U foukací harmoniky závisí výška tónu na velikosti kovového jazýčku. Délka tónu odpovídá délce foukání nebo nadechování přes nástroj. Sílu tónu určuje intenzita foukání (nikdy nefoukáme příliš silně!). Barva tónu je určena nástrojem: tvarem, mechanikou, materiálem...

Abychom mohli o jednotlivých tónech mluvit, byly označeny písmeny. Máme 7 základních tónů, po nichž následuje první tón C, jako tón osmý - latinsky octavus. Opakující se řady 7 základních tónů (v různých polohách) tvoří jednotlivé oktávy.

Noty a pomlky

Noty zaznamenávají melodii, která pak v posluchačích vyvolává nějaké pocity. Skladatel notami předává své myšlenky.

Podoba noty vypovídá o délce tónu. Umístění v notové osnově vypovídá o výšce tónu.

Noty se skládají ze tří částí: hlavičky (prázdné nebo plné), nožky a praporku (jednoho i více).

Časovým hodnotám not odpovídají stejně dlouhé pomlky (pauzy).

Pomlky zastupují hodnotu noty, ale v jejich případě nastává pauza. Danou dobu nehrajeme. Nahrazují v taktech chybějící noty. 

Noty píšeme do notové osnovy na linky nebo do mezer.

Tečka za notou prodlužuje notu o polovinu její hodnoty. Dvě tečky za notou prodlužují notu o polovinu její hodnoty a ještě o polovinu hodnoty první tečky. Tečka u pomlk má stejnou hodnotu prodloužení jako u not.

Noty můžeme prodloužit také tak, že dvě či více not stejné výšky spojíme obloučkem, který nazýváme ligatura.

Notová osnova

Notová osnova má 5 linek a 4 mezery. Linky a mezery počítáme zdola nahoru.

Umístění noty v notové osnově vypovídá o výšce tónu. Čím níže je nota na notové osnově, tím je tón hlubší, čím výše je nota zapsána, tím je tón vyšší.

Pro noty nad nebo pod osnovou používáme pomocné linky.

Notová osnova je rozdělena svislými čarami na pravidelné časové úseky, které nazýváme takty.

Znaménko na začátku každé notové osnovy se jmenuje klíč a určuje výšku a jména not. Pro nízko znějící tóny je využíván basový klíč, neboli F klíč (dvě tečky za klíčem určují polohu tónu F).

Pro foukací harmoniku používáme noty v houslovém klíči, kterému se také říká G klíč, protože obtáčí tón G.

Máme-li notový zápis v basovém klíči, můžeme noty pomocí MuseScore převést do houslového klíče.

Notová osnova je rozdělena svislými čarami na pravidelné časové úseky, které nazýváme takty.

Takt

Takt je menší celek hudební skladby. V notové osnově se jednotlivé takty oddělují taktovými čarami.

Každý takt má stejný počet dob (trvání), stanovený taktovým označením na začátku notové osnovy. Označení taktu píšeme za klíčem v podobě zlomku a říká nám nejen kolik dob je v každém taktu, ale také jakou délku má základní doba. Pravidelný počet dob určuje metrum (pohyb) skladby.

Metrum a rytmus rozlišujeme: to, co vyťukává metronom, je metrum. To, co vytleskáváme, hrajeme, zpíváme - nazýváme rytmus.

První doba za taktovou čárou je vždy zdůrazňována. V taktech se střídají doby přízvučné (těžké) s nepřízvučnými (lehkými).

Takty dělíme na dvoudobé - dvoupůlový, dvoučtvrťový, dvouosminový a třídobé - třípůlový, tříčtvrťový, tříosminový. Takty, které mají dvě nebo tři doby, nazýváme takty jednoduché. Ostatní takty jsou složené ze dvou či více taktů jednoduchých. Např. takt celý/čtyřčtvrťový (označujeme ho také jako C).

U taktů jednoduchých klademe důraz na první dobu. U taktů složitých klademe důraz na první a třetí dobu (4/4) nebo první a čtvrtou dobu (6/8) atd.

Předtaktí je neúplný takt na začátku skladby. Závěrečný takt skladby je potom adekvátně zkrácen. Předtaktí a závěrečný takt tvoří plnou hodnotu dob.

Druhy taktů

Taktové čáry mohou mít různou podobu a funkci. Obyčejná taktová čára odděluje takty. Dvojitá taktová čára označuje určitý úsek skladby, změnu taktu nebo předznamenání. Repetice označuje opakování vyznačeného úseku (začátek opakování je buď začátek skladby, začátek části, nebo je vyznačen opakovacím znaménkem). Silná/závěrečná taktová čára označuje závěr skladby.

Při cvičení na foukací harmoniku je dobré zvládnout nejprve jednotlivé takty (jsou různé náročnosti) a až poté hrát skladbu v celku.

Tóny a odvozené tóny

Základních tónů je sedm: C, D, E, F, G, A, H

Odvozené tóny vznikají půltónovým zvýšením nebo snížením základního tónu.

  • ♯ - křížek - zvyšuje základní tón o půl tónu; k základnímu pojmenování noty připojujeme koncovku "is"; Fis, Cis, Gis, Dis, Ais, Eis, His
  • ♭ - - snižuje základní tón o půl tónu; označujeme je: Be (Hes), Es, As, Des, Ges, Ces, Fes
  • odrážka ruší platnost křížku nebo bé

Je-li zvýšení nebo snížení tónu přechodné, píšeme znaménko před příslušnou notu. Platí pak pro daný takt, není-li zrušeno odrážkou. Znaménku říkáme posuvka.

Má-li být zvýšení nebo snížení tónu trvalé, tj. má platit pro celou skladbu, píšeme znaménka na začátek skladby za klíčem a nazýváme je předznamenání. Předznamenání označuje tóninu. Křížky a bé v tomto případě platí pro noty v celé písni, nedojde-li ke zrušení odrážkou nebo změnou tóniny.

Enharmonické tóny

Pokud zvýšíme C na Cis a snížíme D na Des, dostaneme tentýž tón ležící mezi základními tóny C a D. Jedná se o jeden tón, přestože pro něj máme dvě různá označení. Je to tatáž černá klávesa na pianu. Zvukově shodným tónům říkáme tóny enharmonické.

Chromatická foukací harmonika tvoří půltóny výhradně zvyšováním (stiskem registru). Hraní not s křížky není proto pro harmonikáře velkým problémem.

Složitější to je s bé. Pokud nám notový materiál velí zahrát notu E s bé (snížit E o půl tónu), hrajeme v praxi tón D se zvýšením = Dis. Na černou klapku se tak dostaneme z druhé strany.

Na klaviatuře piana jsou základní tóny na bílých klapkách, půltóny na černých.

Pozor na přirozené půltóny mezi tóny E-F a H-C. Tzn. pokud zvýšíme E na Eis - je to tón stejně znějící jako F, zvýšíme-li H na His - dostaneme tón stejně znějící jako C. Naopak snížíme-li F na Fes - získáme tón stejně znějící jako E a pokud snížíme C na Ces, máme tón stejně znějící jako H. Podle toho se výše uvedené tóny také hrají.

Intervaly

Interval je výšková (zvuková) vzdálenost dvou tónů. Názvy intervalů jsou latinské. Nejmenší vzdálenost mezi dvěma tóny, která se užívá v tradiční evropské a západní hudbě, je půltón.

Základní řada intervalů

Stupnice

Stupnice je řada osmi tónů. Sedm základních a osmý tón, oktáva, je opakování prvního tónu. Nejběžnější skupiny stupnic jsou durové a mollové, ale můžeme se setkat i se stupnicí cikánskou, pentatonickou, celotónovou...

Sestavíme-li základní tóny od C do C za sebou nahoru v kterékoli oktávě, vzniká tvrdá - durová stupnice. Jsou pro ní charakteristické půltóny mezi 3. a 4. stupněm a 7. a 8. stupněm. Ostatní intervalové kroky jsou celotónové. Stupnice měkká - mollová, má půltóny mezi 2. a 3. stupněm a 5. a 6. stupněm.

Seřadíme-li všechny základní a odvozené tóny do jedné řady, dostaneme stupnici chromatickou - obsahuje dvanáct různých tónů a všechny intervaly jsou půltónové. E na Eis a H na His nezvyšujeme, protože intervaly E-F a H-C už jsou půltónové a nelze mezi ně vložit žádný jiný tón.

"Chromatická harmonika" dostala svůj název proto, že je díky registru schopna celou tuto stupnici zahrát.

Přehled durových stupnic

Stupnice C dur žádné předznamenání nemá, protože je složena jen ze základních tónů.

Každou melodii můžeme zahrát od kteréhokoli tónu, ale změníme-li první tón, budeme muset zvláštním způsobem upravit i další tóny - transponovat celou píseň do jiné tóniny.

Transponovat skladbu můžeme buď pomocí programu MuseScore (tam je možné skladbu převést do jiné stupnice po čtyřech stisknutích tlačítka myši), nebo manuálně, za pomoci chromatického kruhu.

Transponování

Změna stupnice je pro chromatikáře drobnou komplikací. Tam, kde kytarista či mandolinista jen sáhnou po kapodastru (a bluesový harmonikář po jinak laděné harmonice), musí hráč na chromatickou harmoniku hrát úplně jiné tóny, než je zvyklý.

Důvody pro změnu stupnice jsou různé: snazší hraní, pohodlnější zpěv, notová verze písně se neshoduje se zvukovým záznamem...

Začínající chromatikář situaci vyřeší tím, že se naučí píseň ve dvou nejhranějších variantách (stupnicích). Je to zároveň nenásilný způsob, jak se stupnice pozvolna naučit.

Pokročilý hráč na chromatickou harmoniku, který stupnice ovládá, už ani nepotřebuje informaci o tónině. Zatímco se hráč na diatonickou harmoniku musí vyptat: "Od čeho to hraješ?", aby si včas stihl připravit správnou harmoniku, dokáže chromatikář zareagovat po prvním akordu a přizpůsobit se.

Známe-li základy hry na kytaru, můžeme se orientovat podle hry kytaristy. Zvýší-li kytarista píseň kapodastrem, znamená každý pražec zvýšení o půltón, a tedy jedno místo na chromatikovém kruhu. Byla-li píseň původně v tónině C dur a kytarista umístil kapodastr na druhý pražec, je nyní píseň ve stupnici D dur - budeme tedy muset hrát dva křížky.

Stává se, že píseň ve zpěvníku a na souvisejícím CD není ve stejné stupnici. Zpravidla tam, kde máme ve zpěvníku poznámku o kapodastru, budeme nuceni své noty transponovat, abychom mohli hrát se zvukovým záznamem. Chceme-li vpisovat noty přímo do zpěvníku, je vhodné používat tužku a pastelky pro křížky a bé (pokud se při transponování not spleteme, máme možnost zápis vygumovat a opravit).

Jsou-li noty ve zpěvníku např. v tónině C dur, ale na CD se píseň hraje v D dur, vidíme na chromatickém kruhu, že se jedná o vzdálenost dvou půltónů. Každou notu proto musíme zdvihnout o dva půltóny. Z noty C bude D, z noty F bude G... Místa v chromatickém kruhu odpočítáváme vždy stejným směrem o stejný počet kroků. Obsahovala-li původní melodie noty H a E, objeví se nám ve zdviženém zápisu Cis a Fis, protože stupnice D dur má v předznamenání dva křížky.

Transponování využijeme i tehdy, potřebujeme-li píseň ve snadnější tónině. Např. jsme začátečník a máme k dispozici svou oblíbenou píseň v tónině E dur. Zahrát na chromatice čtyři křížky zatím nezvládáme, ale přepíšeme-li si noty do G dur, bude jeden křížek přiměřený naší aktuální úrovni a svou oblíbenou píseň můžeme natrénovat. Každou notu převedeme podle chromatického kruhu na notu o 3 půltóny vyšší (po směru hodinových ručiček). Z noty E bude G atd. S přizpůsobováním not své úrovni bychom to ale neměli přehánět.

Chromatický kruh je užitečná pomůcka pro začátečníka. Usnadní práci s notami. Pokročilejší hráč, který zná chromatickou stupnici zpaměti, dokáže noty transponovat i bez této pomůcky. Hráč, který už ovládá většinu stupnic, zpravidla ani nepotřebuje noty přepisovat a píseň rovnou zahraje v jiné tónině (nejedná-li se o obtížnou skladbu vážné hudby).

Oktáva

Všechny slyšitelné tóny se dají seřadit do oktáv, které mají různá označení. Oktáva je hudební interval mezi prvním a osmým tónem diatonické stupnice (od C do C). Přesněji řečeno, to je sedm základních tónů od C do H, protože vyšší C už patří do další oktávy. Také sem patří půltóny.

Existují dva systémy značení oktáv. Jeden oktávy "čárkuje" - systém Helmholtz (viz. obrázek), druhý je označuje čísly - anglosaské značení (sub-kontra oktáva = C1, pětičárkovaná oktáva = C9).

Poměr frekvencí tónů vzdálených o oktávu je 2:1. Tón o oktávu vyšší tedy dostaneme zdvojnásobením frekvence základního tónu. Příklad: komorní A (a') má 440 Hz, tón o oktávu vyšší (a'') má 880 Hz, tón o oktávu nižší (a) má 220 Hz.

Chromatická harmonika s 12 dírkami obsahuje 3 celé oktávy (+ tóny C, Cis a D). Tón C se nám objevuje na dírkách: 1, 5, 9 a 12 (foukáme).

Je-li notový zápis příliš hluboko, nebo naopak příliš vysoko, takže některé tóny už není možné na harmoniku zahrát, můžeme skladbu posunout o oktávu (případně jen některé takty).

Tempo

Hudební skladby mají různou rychlost, kterou je třeba při hře dodržovat. Říkáme jí tempo a je označováno zpravidla italskými výrazy. Slovní označení je pouze přibližné. Pro přesné určení rychlosti se používá metronom - přístroj, který vynalezl vídeňský mechanik Jan Nepomuk Mälzel. Metronom slouží k rovnoměrnému odklepávání rytmu hudební skladby. Rychlost metronomu označujeme zkratkou MM (Mälzelův metronom). Konkrétní číslo pak značí, kolik dob má být zahráno za minutu.

Metronom je užitečnou pomůckou.

Pomalá tempa

grave - těžce, vážně - cca 40 MM; largo - široce, velmi klidně - cca 46 MM (40-60); adagio [adádžo] - táhle, pomalu - cca 52 MM (66-76); lento - velmi pomalu, rozvláčně - cca 56 MM.

Střední tempa

andante - zvolna, klidným krokem - cca 66 MM (76-108); andantino - rychleji než andante - cca 69 MM; comodo [komódo] - pohodlně - cca 80 MM; moderato - mírně - cca 88 MM (106-120).

Rychlá tempa

allegretto - poněkud živěji - cca 108 MM; allegro - rychle - cca 132 MM (116-168); vivace [viváče] - živě - cca 160 MM; presto - velmi rychle, co možná nejrychleji - cca 184 MM (168-208).

Vedle těchto označení se vyskytují ještě další: ad libitum - rychlost tempa podle hráčova vlastního uvážení; ritardando - postupné zpomalení tempa; accelerando [akčelerando] - postupné zrychlení tempa...

Při výuce hry na foukací harmoniku s tempem aktivně pracujeme. Pokud se skladbu teprve učíme, snížíme tempo na pomalou (nám pohodlnou) rychlost - v programu MuseScore přepíšeme číslo rychlosti (symbol notičky s číslem v levém horním rohu notového zápisu). Jak skladbu postupně lépe a lépe zvládáme, rychlost zvyšujeme.

Dynamika

Aby tóny nezněly stále stejně, strojově a jednotvárně, je třeba měnit intenzitu tónu - zesilováním a zeslabováním. Dodáváme tak svému hudebnímu projevu barvu. Dynamické kontrasty jsou v hudební skladbě nezbytné.

Základní dynamická znaménka

pp [pianissimo] - velmi slabě; p [piano] - slabě; mf [mecoforte] - středně silně; f [forte] - silně; ff [fortissimo] - velmi silně; crescendo [krešendo] - pozvolné zesilování řady tónů; decrescendo [dekrešendo] - pozvolné zeslabování řady tónů...

Akordy

Zvukový projev je často utvářen více tóny znějícími současně. Akord je souzvuk nejméně tří tónů současně. Základní akord se skládá ze tří tónů: primy, tercie a kvinty - říkáme mu kvintakord (krajní tóny tvoří kvintu).

Př.: Kvintakord C dur se skládá z tónů: C - E - G. Kvintakord c moll se skládá z tónů: C - Es - G.

Durový kvintakord je složen z velké tercie a malé tercie; mollový kvintakord je složen z malé a velké tercie. Krajní tóny durového i mollového kvintakordu tvoří čistou kvintu.

Foukací chromatická harmonika není k akordovému hraní uzpůsobena. Lze na ni zahrát jen několik málo akordů