Hudba jako jazyk

29.09.2018

Přednáška Victora Wootena pro TEDx Talks: Je pravda, že jsem se do kapely už narodil - to myslím doslovně. Když jsem přišel na svět, mí čtyři starší bratři už muzicírovali a věděli, že potřebují basáka, aby rozjeli rodinnou kapelu. Já se tedy do této role narodil.

Teď, když jsem starší (jsem i učitel hudby) a ohlížím se zpátky jak jsem byl vyučován, uvědomuji si, že mě vlastně nikdo neučil. Proto říkám, že hudba je jako jazyk. Pokud se zamyslíte nad tím, jak jste se začali učit svojí rodnou řeč, zjistíte, že vás nikdo nevyučoval. Lidé na vás prostě mluvili, ale co je ještě úžasnější, dovolili vám také mluvit.

Když vezmu hudební příklad: většina našich začátečníků nemá dovoleno hrát s lepšími hráči; jste zaseklí ve třídě začátečníků; několik let tam musíte zůstat, než se vyšplháte do středně pokročilých; pak do pokročilých; absolvujete třídu pokročilých a pořád musíte za své vzdělání platit.

Pokud se ale týká rodného jazyka, dokonce ještě jako malé dítě "jamujete s profesionály". Neustále! Dokonce do té míry, že ani nevíte, že jste začátečník! Nikdo vám neřekne: "Já s tebou nebudu mluvit, běž pryč, budu se s tebou bavit až budeš starší..." To se neděje. Nikdo vám také nevnucuje, co máte říkat. Nikdo vás nenutí sedět v koutě a cvičit. Dokonce vás ani neopravují, když se spletete.

Přemýšlejte o tom - když vám jsou dva nebo tři roky a říkáte slovo špatně pořád a pořád, nikdo vás neopravuje. Místo opravování se vaši rodiče naučí říkat to vaším způsobem. Začnou také mluvit špatně. Skvělé je, že máte svobodu mluvit, jak chcete. Nemusíte následovat hudební role, učit se celé ty roky a pak teprve objevit svůj "hudební hlas". Vy jste totiž svůj hudební hlas nikdy neztratili. Nikdo vás o něj neokradl.

Tímhle způsobem jsem se učil já, když jsem byl malý. Učil jsem se angličtinu a hudbu ve stejné době, stejným způsobem. Lidem obvykle říkám: "Začal jsem, když mi byly dva nebo tři." Říkám to proto, že to je víc uvěřitelné. Ale kdy jste se začali učit svůj rodný jazyk? Čekali jste, než vám budou dva nebo tři? Ne. Řekl bych, že jste se učili už před porodem. Jakmile jste mohli slyšet, začali jste se pravděpodobně i učit.

Jsem nejmladší z pěti bratrů, Reggie je nejstarší (jen o osm let starší než já). A dodnes nerozumím, jak mohl být tak chytrý...! Jak vymyslel ten geniální způsob, že nás, mladší bratry neučil, jak hrát! Je to úžasné - o tom by měla být přednáška na TEDu. Nezačal tak, že by mi dal do ruky basu. Ne. První věc, kterou mí bratři udělali, bylo, že hráli hudbu kolem mě.

Má nejrannější vzpomínka z dětství, kterou si pamatuji, je z Havaje (kde jsme bydleli). Bratři se rozesadili kolem mě na plastové židle, častokrát jsme se usadili před domem, a já před sebou vidím plastovou stoličku s malou plastovou hračkou, Mickey Mousem s kytarou na kliku. Leží na jedné té stoličce. Nikdo mi nemusel říkat, že je pro mě. Stejně jako vám nikdo nemusí říkat, že jste na řadě s mluvením - víte, jak to dělat. A já věděl, že ta židlička je pro mě. Věděl jsem, že ten nástroj je pro mě. Měl plastové struny a když jste ho natáhli, zahrál písničku. Ale na struny se hrát nedalo, o tom to nebylo.

V době, kdy už jsem byl dost starý, abych mohl nástroj držet, mi prostě něco dali. Jen proto abych mohl něco držet. Připravovali mě pro další roky. Nebylo to o hraní na nástroj. To je chyba, kterou dělá spousta učitelů hudby. Učíme děti hrát na nástroj dřív, než rozumí hudbě. Neučíte děti, jak hláskovat. Učit děti hláskovat M-L-É-K-O dřív, než ho v několika letech spoustu vypijí, nedává smysl, že? Ale z nějakého důvodu si pořád myslíme, že v hudbě to tak funguje. Nejdřív je chceme naučit pravidla a nástroj.

V době, kdy mi byly asi dva roky a oni mi dali do ruky tu hračku, byl jsem už velmi muzikální. Já věřím, že se lidé muzikálními rodí. Jen se zaposlouchejte do lidského hlasu. Poslouchejte hlas jakéhokoliv dítěte. Není čistší hudba než toto. Mí bratři tušili, že jsem se narodil muzikální, ale chtěli, abych byl basák, a tak když jsem byl dost starý, dali mi do ruky hračku a hráli. Já jsem poskakoval nahoru a dolů a brnkal s nimi. Nejúžasnější opět bylo, že to nebylo o tom nástroji. Já se učil hrát hudbu, ne hrát na nástroj. Doufám, že dodnes v tom pokračuji.

Chápal jsem čtyřtaktovou zahajovací frázi mého bratra. Věděl jsem, co znamená. Učil jsem se jedny fráze, versus jiné fráze stejným způsobem, jakým se dítě učí co znamená, když matka zvýší tón hlasu oproti tomu, když otec sníží tón hlasu. Tyhle věci víte a ani nemusíte rozumět slovům. A tak se učíte všechny tyhle věci. V době, kdy malé děti dokáží říkat skutečná slova, toho už o jazyku vědí spoustu.

Učil jsem se hudbu stejným způsobem a v době, kdy jsem měl v ruce nástroj, už jsem byl velmi muzikální. Když mi byly asi tři roky, sundal Reggie dvě struny z jedné ze svých šestistrunných kytar (ty nejvyšší) a to byl můj první skutečný nástroj. Reggie mě začal učit kam mám dát prsty abych zahrál noty k písničkám které jsem už znal. Nezačínal jsem od úplného začátku. Nejdřív jsem byl muzikální a teď jsem jen musel hudbu tvořit přes nástroj.

Když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, že to je stejné jako když jsem se učil mluvit. Nebylo to v první řadě o hraní na nástroj. Koho zajímá, kterým nástrojem promlouváte? Je to o tom, co sdělujete. Vždy jsem se o svůj hudební hlas staral, vždy jsem měl co říct, a učil jsem se, jak promlouvat skrz svůj nástroj.

Zamysleme se teď nad několika věcmi: nebýt nuceni cvičit, nikdo vám neurčuje, co máte říkat, (zase mluvím o angličtině), když vás učitel učí nová slova, musí je dát rovnou do věty do správného kontextu. Hudební učitel vám řekne abyste šli cvičit. Cvičení funguje, ale je to pomalejší proces než dát to do kontextu. U výuky rodného jazyka to chápeme...

A tímhle způsobem jsem se učil. Když jsem povyrostl a bylo mi přibližně 5 let, už jsme byli na turné (nás pět bratrů). Měli jsme to štěstí být předkapelou skvělého soulového zpěváka Curtise Mayfielda. Když mi bylo 5 let, mému nejstaršímu bratrovi bylo jen 13. Ale když o tom přemýšlím, v tom věku jsme uměli dost dobře anglicky. Tak proč ne hudbu? Od té doby přistupuji k hudbě jako k řeči, protože jsem se je učil ve stejnou dobu, stejným způsobem.

Nejlepší na tom je, že jsem si udržel něco, s čím se malé děti rodí, a to je svoboda. Spoustu z nás o naší hudební svobodu připraví při první lekci. Jdeme k učiteli, který si málokdy uvědomí, proč jsme v první řadě přišli. Když děti hrají na imaginární kytaru, není nic správně ani špatně, není to o správných nebo špatných notách, není to o tom nástroji. Hrají, protože z toho mají skvělý pocit. Je to stejný důvod, proč zpíváte ve sprše nebo v autě cestou do práce. Nezpíváte si kvůli produkování správných not nebo protože znáte stupnici. Zpíváte si, protože se u toho cítíte dobře.

Při snídani jsem mluvil se slečnou, která mi řekla: "Když zpívám ve sprše, jsem Ella Fitzgerald." a samozřejmě má pravdu. Tak proč se to změní, když někdo zvenčí začne poslouchat? Ta svoboda se vytrácí, jak rosteme a učíme se. A my potřebujeme najít způsob, jak si tu svobodu udržet. Dá se to! Není navždycky ztracená. Děcka, hrající na imaginární kytaru, hrají s úsměvem na tváři. Dejte jim první lekci a ten úsměv zmizí. Pak většinou musíte pracovat celý svůj hudební život, abyste ten úsměv dostali zpátky. My, učitelé, můžeme ten úsměv udržet, pokud budeme přistupovat správným způsobem. Tím myslím přistupovat k hudbě jako k jazyku a ponecháme studentovi svobodu.

Když jsem byl ještě trochu starší a začali jsme s bratry jezdit na turné a hodně jsme hráli, mi máma položila otázku, kterou jsem úplně nepochopil, dokud jsem nebyl o hodně starší a neměl jsem vlastní děti. Moje máma se nás, kluků, zeptala: "Co svět potřebuje od dalších dobrých muzikantů?" Přemýšlejte o tom. Mluvím o hudbě, ale dosaďte si tam svou vlastní kariéru. Co od vás svět potřebuje? Tak mi došlo, že hudba je víc než jen řeč. Hudba je životní styl. Je to můj životní styl.

Nechápejte mě špatně: Teď nemluvím o životním stylu, který vede spousta muzikantů. Protože když se ohlédneme za našimi hudebními hrdiny minulosti a uvědomíme si, že byli úžasně úspěšní na poli hudby, ale stejně tak neúspěšní v osobním životě. Mohl bych několik z nich jmenovat, ale nechci někoho naštvat. Ale když si vzpomeneme na naše hrdiny, bylo takových hodně. A myslím, že nás rodiče připravovali pro něco, co jsme v té době nevěděli, ale co bylo před námi. "Co svět potřebuje od dalších dobrých muzikantů?"...

A my jsme cvičili ty dlouhé hodiny, předělali jsme celý náš dům na hudebnu, kterou prošli všichni sousedé a muzikanti ze všech částí země. Cvičili jsme, rodiče utráceli peníze, které neměli, aby nám zajistili ty nejlepší nástroje. Každé Vánoce přinesl Santa nejnovější věci. O čem to bylo? Bylo to jen proto, abychom mohli vydělávat peníze? Abychom mohli stát na pódiu a vyhřívat se na výsluní slávy? Dnes vím, že v tom je daleko víc. Hudba je můj životní styl. Teď, když hudbu doopravdy studuji, abych ji mohl sdílet s ostatními lidmi v roli učitele, zjišťuji, že se toho z hudby můžeme naučit spoustu a použít to i v běžném životě.

Abyste byli dobrým muzikantem, musíte umět dobře naslouchat. Nezáleží na tom, jak dobrý jsem ve hře na basu (nebo na jiný nástroj). Můžeme postavit pět nejlepších muzikantů světa na tohle pódium. Když je od sebe oddělíme, aby se vzájemně neslyšeli, bude to znít strašně. Ale když jeden druhého poslouchají a hrají společně...! I když jako jedinec nejsme tak moc dobří, dohromady to bude znít mnohem lépe.

V několika minulých letech mě zvali do Stanfordu v Kalifornii. Dali dohromady hudební tým, který by promluvil k nadcházejícímu ročníku. Bylo nám dovoleno použít hudbu abychom jim předali tu myšlenku, jak by mohly vypadat další čtyři roky jejich života. Bylo zábavné využít k tomu hudbu, protože hudba je způsob, kterým mohu mluvit i o poměrně citlivých tématech: politika, rasismus, rovnost, nerovnost, náboženství... Hudbou to je možné vyjádřit a pořád jsem v bezpečí.

Vybrali jsme si někoho z publika, kdo nikdy nehrál na nástroj - většinou ženu. Přivedli jsme ji na pódium, dali jsme jí basu s popruhem kolem krku a kapela spustila. Jakmile kapela začala hrát, ta osoba se začala pohybovat do rytmu. A já jsem řekl: "TO JE HUDBA". Poslouchejte basu nebo jakýkoliv instrument v hudebním obchodě - když tam jen stojí, nevydává zvuk. Chcete-li z toho dostat hudbu, musíte nástroji předat rytmus který v sobě cítíte. Takže jsem její levou rukou přimáčkl na krk basy (každý ví jak se nástroj drží, to není nic nového) a pak nechal pravou ruku tančit po strunách. Začala brnkat a kapela kolem ní to rozjela. Z ničeho nic z ní byla basistka. Nejen basistka, byla z ní muzikantka!

Tanečník se nemusí ptát, než začne tančit; zpěvák se obvykle nemusí ptát v jaké jsme tónině; ale muzikanti se musí ptát na tolik věcí... Takže co mě tohle učí: "Páni! Když my jsme skvělí, ona nemusí vědět vůbec nic!" A najednou každý, kdo do té místnosti vešel a viděl kapelu s tímhle nováčkem na pódiu, netušil, kdo ten nováček je. Takže pokud svou velikost použiji správným způsobem, pomůže to ostatním v rychlejším vývoji. Nejskvělejší věc na té celé věci ve Stanfordu bylo, že si tu basu musela vzít domů! Nedávno jsem ji viděl a je pořád basistkou. Je to skvělé.

Naslouchání je klíčem k hudbě, stejně jako ho využijeme v životě nebo při společné práci. To, že jsme úžasní můžeme využít k tomu, abychom pomohli ostatním stát se skvělými. Když vás lidé dají na piedestal, neslézejte z něho a netvařte se skromně. Zůstaňte na piedestalu, protože pokud vás tam dají, ukazuje vám to, jak daleko dohlédnou. Zůstaňte tam a vytáhněte je nahoru. A oni porostou rychleji, než kdybyste slezli dolů. Takže my těm lidem pomůžeme, protože jsme skvělí. V každém případě, v hudbě nejsem skvělý, dokud vy neřeknete, že jsem. Oni řeknou: "On vyhrál všechny ty Grammy!" Nevyhrál bych nic, nebýt vás všech.

Další věc, kterou nás máma vždycky učila bylo: "Vy, kluci, jste už teď úspěšní. Jen zbytek světa o tom ještě neví!" Tenkrát jsem tomu nerozuměl, ale dnes už to chápu.

Než skončím, chtěl bych, abyste se zamysleli nad tímhle: Kdybych hrál dvě noty. Řekněme notu C a Cis společně (představte si to). Bude se to trochu tlouct. "Chyba!" "Špatně!" Ale když C dám o oktávu výš a opět zahraju Cis a C, najednou všechno zní krásně. Ty samé dvě noty. Z C se stane velká sedmička k Cis, což je klíčový element, který dělá, aby akord zněl překrásně. Takže jak je možné, aby se ty samé dvě noty v jednom případě tloukly a v jiném zněly krásně? Převeďme to na život.

Když vidíme něco špatného, ošklivého nebo hrozného v životě, možná to jen posuzujeme z pohledu špatné oktávy. Možná bychom mohli změnit naši perspektivu. Když uvidíte něco, co je špatné, měli byste vědět, že to vidíte ve špatné oktávě a měli byste najít způsob, jak změnit svůj úhel pohledu. Abych použil hudební termín: "Změňte oktávu."

Země vyrábějí bomby s cílem zranit lidi, zastrašovat, zabíjet, prosadit svůj názor. Země, respektive vlády, jim požehnají, než je pošlou. Tohle se děje shora od vlády směrem dolů. To je naše ospravedlnění. Což mě přivádí k myšlence, že řešení možná musí přijít zespoda... Pracuje někdo na bombě, která udělá, aby vás lidé milovali? Taková Amor-bomba? Já věřím, že už ji máme. Říká se jí hudba a každá země má svojí vlastní verzi. Funguje a spojuje lidi. Vůbec nic o tom nemusíte vědět, aby to na vás fungovalo. Je to jazyk, je to životní styl a může zachránit svět.

Jmenuji se Victor Wooten. Jsem muzikant a doufám, že se ke mně připojíte na bitevním poli.


Victor Lemonte Wooten se narodil 11.9.1964 v Idaho (USA). Je to jeden z nejlepších baskytaristů současnosti a držitel pěti cen Grammy. Kromě toho je také skladatel, učitel, hudební producent a multiinstrumentalista.