Ucho jako policajt

Moudré knihy a učitelé nám při výuce hry na hudební nástroj vštěpují: Poslouchej, co hraješ! Často bohužel chybí důležité doplňující informace: JAK a CO poslouchat. Slyšet, ještě neznamená opravdu vnímat, a vnímat hudbu je možné na různých úrovních.

Abychom mohli posoudit, jak dobře umíme poslouchat, neobejdeme se bez praktických příkladů. Z psychologie známe kategorie studijních typů, mezi kterými je i "auditivní typ". Patří tam lidé sluchově zaměření, kteří si snadno pamatují nové věci, pokud je slyší. Hudbu ve svém volném čase vyhledávají, ale při učení (nebo duševní práci) jim jako kulisa vadí, protože odvádí jejich pozornost. Nelibé zvuky je iritují. Do této kategorie údajně spadá přibližně 30 % populace.

Nejsme-li auditivní typ, prožíváme svět okolo sebe jiným způsobem:

Při sledování filmu zaujme naši pozornost estetika krajiny, obsah dialogů, emoce vyplývající z děje... Hudbu, která film podkresluje, budeme vnímat jen velmi okrajově a spíše podvědomě. Oproti tomu sluchově zaměřený divák už v prvních tónech odhalí známou skladbu vážné hudby. I uprostřed strhujícího děje dokáže zaznamenat třeba to, že hudba nebyla zvolena úplně vhodně, a ještě po skončení filmu si bude broukat ústřední melodii, kterou si na rozdíl od ostatních bez problémů mimovolně zapamatoval.

Ani při poslechu koncertu nemůžeme očekávat, že prožitek hudby bude pro každého v sále stejný (ponechme stranou rozdílný hudební vkus, momentální náladu apod.). Přestože divák přišel s úmyslem poslouchat, bude se kvalita vnímání lišit. "Vizuální typ", i když se bude upřímně snažit dobře poslouchat, se dříve či později přistihne, že jeho pozornost strhly hypnotické pohyby dirigenta, ladnost harfistky a rafinované nasvícení sálu. O tom, jak vnímá hudbu auditivní typ, který má navíc s hudbou dlouholeté zkušenosti, nemá "smrtelník" valnou představu. Je opravdu možné ponořit se do poslechu natolik, abychom slyšeli jednotlivosti i celek? Kvalitu tónů i rytmus? Barvu jednotlivých nástrojů i přidanou hodnotu v podobě výrazu a prožitku každého z muzikantů? Abychom při poslechu zapomněli na své myšlenky i na okolí?

V jedné historce vypráví Miroslav Donutil o dirigentu Františku Belfínovi, který při nácviku s orchestrem reklamuje hráčům jednotlivé chybně zahrané tóny, přestože jsou schovány v harmonii celého tělesa. Tak nějak vypadá umění poslechu hudby na nejvyšší úrovni. To ovšem od žáků hry na hudební nástroj naštěstí nikdo neočekává. Ale co se od nás tedy očekává?

Bez ohledu na to, jestli jsme či nejsme svým založením auditivní typy, je možné schopnost sluchového vnímání zlepšovat. Název článku zní "ucho jako policajt". Pojďme si tedy říct, jak by pro nás měl tento orgán ideálně pracovat.

Už začátečník, přestože má spoustu práce s ovládnutím nástroje, by měl svého pomyslného vnitřního policajta trénovat na hlídání přesnosti tónů a rytmu. U harmoniky se stává, že se hráč nestrefí na kanálek přesně, trocha vzduchu unikne i do vedlejší dírky a zaznívají pazvuky nebo tóny, které hrát nemají. U náročnějších intervalů nebo rytmicky těžkých taktů zabere nějaký čas, než se ústa přesunou na správné místo a rytmus písně nám mezitím nemilosrdně uniká. Když bedlivě nasloucháme své vlastní hře, odhalujeme, které úseky písně jsou pro nás obtížnější a je třeba se jim víc věnovat; své chyby neopakujeme (nebo se o to alespoň snažíme); snáz a rychleji se zbavujeme překážek a děláme větší pokroky. V neposlední řadě rozvíjíme svou schopnost vnímat hudbu.

Neměli bychom se ale zaměřovat jen na chyby a nepřesnosti. Náš policista by měl být především trpělivý a vlídný. Měl by evidovat i to, o kolik jsme se od minula zlepšili, jak se zvýšila naše přesnost procvičovaného úseku skladby a ocenit, když se daří... Hlídání chyb je důležité pro jejich odstranění - hlídání pokroků a úspěchů je nezbytné k udržení hudebního nadšení.

Zvládneme-li u hraní sledovat televizi, číst nebo sem tam něco poklidit, hrajeme mechanicky a pravděpodobně s chybami, což se ovšem nedozvíme, protože náš policajt spí a nehlídá. Pokud se naopak dokážeme od svého okolí odpoutat (velmi pomáhá zavřít oči a odstranit tak vizuální podněty) a plně se ponořit do zvuků harmoniky a doprovodu, je efektivita cvičení mnohonásobně vyšší.

Pokročilý hráč nevnímá už jen "svou hru", ale všímá si hudebního celku. K hlídání přesnosti tónů a rytmu musí policista přidat i hlídání vyšší kvality hudebního projevu. Hráč pracuje s pokročilými efekty, které dávají jeho hudbě výraz a prožitek (u harmoniky to je především artikulace, dynamika, ohýbání tónů, vibráto, efekty registrem...). Provedení musí být navíc v harmonii s ostatními hráči.

Aby naše hudba měla duši, musíme se naučit naslouchat emocím, které jsou v ní ukryté. Teprve když je dokážeme vnímat, můžeme se pokusit je svým nástrojem vyjádřit.

Při vědeckém výzkumu změn v mozku londýnských taxikářů vědci objevili, že s dlouhodobým vykonáváním nějaké činnosti se mění struktura mozku. Mozek se přizpůsobí vykonávané činnosti. Tyto odchylky se objevují nejen u londýnských taxikářů, ale také u lidí, kteří ovládají více jazyků nebo hrají na nějaký hudební nástroj. Závěr vědeckého experimentu zněl povzbudivě: "Nade vší pochybnost jsme dokázali, že mozek zůstává dostatečně tvárný i v dospělosti - umožňuje nám naučit se nové dovednosti a úkoly, i když nejsme už úplně mladí."