Stupně pokročilosti

Od školičky k virtuozitě

Je dobré vědět, ve které fázi své hudební cesty právě jsme, co nás ještě čeká a kam směřujeme.

Naším základním cílem je zautomatizování hraní. Oko si zapamatuje notu (její umístění v notové osnově), uši si zapamatují tón. Na základě toho se ústa naučí umístění tónu na foukací harmonice. Hlava zkoordinuje pohyb úst, ruky a dechu. Máme-li toto vše dostatečně zažité, dokážeme zahrát skladbu z notového zápisu, aniž bychom ji předtím znali. Dokážeme také zahrát melodii, kterou uslyšíme, aniž bychom ji znali, nebo k ní měli noty.

Hraní probíhá automaticky, bez velkého úsilí. Je to podobné, jako se psaním na klávesnici deseti prsty. Zkušená písařka píše věty, které slyší (nebo přepisuje), aniž by přemýšlela, kde jednotlivá písmena na klávesnici jsou.

K tomuto cíli se postupně propracujeme cvičením:

0. Školička = hráč začíná nejlépe na lidových písních (ve stupnicích C dur a G dur - bez zvýšených tónů).

I. Začátečník = hraje skladby ve stupnicích do dvou křížků a jednoho bé (C dur, G dur, D dur a F dur; příležitostně se mohou objevit související stupnice mollové; + stupnice Cis dur - hrajeme C dur a držíme stisknutý registr).

II. Mírně pokročilý = procvičuje písně do tří křížků a dvou bé (výše uvedené + A dur a B dur).

III. Středně pokročilý = hraje složitější a rychlejší skladby (ve všech stupnicích).

IV. Pokročilý = zlepšuje hru; zaměřuje se na zdokonalování techniky hry a hudebního projevu.

Úroveň 0 - Školička

Cílem je foukat (červené noty) a nadechovat (modré noty) ve správném pořadí do správných kanálků (viz číslo pod notou) - podle značek tabulatury. Písně se učíme tón po tónu, takt po taktu, řádek po řádku. Je třeba se trefit vždy jen do jednoho kanálku, aby se ozval jeden tón. Zpočátku je to obtížné. Nenechte se odradit tím, že zazní více tónů. Je to otázka cviku.

V úplných začátcích hry si můžeme pomoci palci, kterými utěsníme vedlejší kanálky - okolo kanálku, který má zaznít. Zahrajeme tak jen jeden žádoucí tón. Zapamatujeme si, jak zní. Následně zkoušíme to samé, ale bez palců.

Také jazyk nám může sloužit jako ukazatel správného místa. Najdeme kanálek se správným číslem a před přiložením ke rtům do něj nejprve strčíme špičku jazyka. Následně (už bez blokování jazyka) zahrajeme jen tento jeden kanálek. Potřebujeme-li se přemístit o kanálek vedle, můžeme opět nejprve přehmátnout jazykem a pak se přemístit ústy na správné místo.

Tyto berličky nám slouží jen v úplných začátcích, kdy si na harmoniku teprve zvykáme. Měli bychom se jich co nejdříve vzdát.

Píseň je vhodné cvičit po taktech. Raději pomalu, ale bez chyb. Usilovným opakováním chyby se zautomatizuje spíše ona chyba než žádoucí melodie.

Jedna z prvních písní, kterou by každý měl na harmoniku zahrát, jsou Ovčáci čtveráci. Díky této písni si hráč nacvičí umístění tónů C - E - G. Jsou to vždy foukané tóny a to na kanálku 5, 6 a 7. Nadechované tóny už pak snadno dohledá. Všimněte si, že tóny C - E - G leží na notových linkách.

Při hře podle tabulatury by se hráč měl snažit nepřilnout příliš k číslům kanálků. Důležitější je vnímat postavení tónu v notové osnově. Časem bude třeba přejít k běžnému notovému zápisu.

Úroveň I - Začátečník

Pro hraní rozmanitějších melodií je třeba přidat ke stupnici C dur také G dur, D dur a F dur. Začneme tedy pracovat s registrem. Stisknutí registru v případě křížku (zvýšení o půl tónu) značí oranžové kolečko. V případě bé (snížení o půl tónu) je stisk registru vyznačen zeleným kolečkem a zeleným číslem kanálku, protože je třeba přemístit se na harmonice o kanálek níž. V praxi provádíme "zvýšení nižšího tónu".

Ze začátku se může zdát, že je učení jedné skladby nekonečné, ale je třeba si uvědomit, že se neučíme jen onu jednu písničku. Podvědomě vstřebáváme, kde je který tón umístěný, trénujeme intervaly, stupnice, koordinaci i práci s dechem...

Hra na harmoniku se dá přirovnat ke studiu jazyka. Učení prvních slovíček a skládání prvních vět jde ztěžka. Jak se ale zlepšuje naše slovní zásoba a znalost gramatiky, jsme po nějaké době schopni samostatně tvořit i složité věty.

Až se naučíme dostatečné množství not, intervalů a licků (hudebních úseků), dokážeme v mžiku sestavit melodii, se kterou bychom se nyní marně trápili půl roku.

V písni "Kdybys měla, má panenko" (v F dur) si všimněte, že u slov: "za kloboukem jalovec" a "není možná", hrajeme stále pouze na sedmém kanálku, přestože vystřídáme tři různé tóny.

Úroveň II - Mírně pokročilý

Na této úrovni rozšíříme znalost stupnic do tří křížků a dvou bé. Přidáme A dur a B dur.

Je nezbytné vydržet u cvičení a vstřebávat nové a nové písně. Máte-li svou oblíbenou skladbu v tištěných notách, a chcete se jí naučit hrát na foukací harmoniku, přečtěte si článek Jak si udělat vlastní tabulaturu a hudební značky si sami přidejte do notového záznamu (uděláte-li to v MuseScore, budou vám noty hrát a můžete je sdílet s ostatními).

Staňte se sběrateli písní, které se vám líbí. Pokud vás nějaká melodie osloví (ať už z rádia, televize, klipu na YouTube, od pouličního hráče, z nového CD, od táboráku...), přidejte si ji do svého seznamu a snažte se ji naučit. Poskládáte-li si svou výuku ze skladeb, které zbožňujete, půjde vám hraní samo.

Postupně byste si měli zapamatovat, kde a jak se která nota hraje. Je to stále stejné. Vyzkoušejte si, jestli se už bez čísel kanálků a barev obejdete. Noty pro středně pokročilé hráče už mají pouze zvýrazněné půltóny...

Velkou pomocí při hře bez not a improvizaci je, když si dokážete v duchu představit, kde na harmonice leží půltóny jednotlivých stupnic.

Nedopusťte, aby při cvičení polevilo vaše soustředění. Naučíte-li se skladbu s chybami, těžko se vám bude přeučovat. Pokročilejší hráč jistě objeví, že při hře je možné vykonávat řadu různých dalších činností: číst, sledovat videa s titulky, sem tam něco poklidit apod. Takové cvičení ovšem není plnocenné. Raději se soustřeďte na práci s tónem a zlepšování techniky.

Úroveň III - Středně pokročilý

Procvičujeme písně ve všech stupnicích a naše tabulatura obsahuje už jen zvýraznění půltónů. Hrajeme složitější a rychlejší skladby. Klademe důraz na přesnost tónů a artikulaci (práci s tónem).

Seznamte se s pokročilejšími technikami hry a začněte je při hře uplatňovat (tempo, dikce, hlasitost, vibrato...). Součástí cvičení by měla být hra podle sluchu a improvizace (trénujte na jednodušších stupnicích). Hrajte s ostatními.

Díky tomu, že už hrajeme podle not, máme otevřenou cestu k nepřebernému množství dalších studijních materiálů z různých hudebních žánrů. Noty je možné hledat na MuseScore, 8notes, Ulož.to... Dobrým zdrojem not jsou knihovny.

Pro tuto a následující úroveň doporučuji pro cvičení bluegrassové skladby a licky.

Ovládání půltónů a jejich vymačkávání na chromatické harmonice provází velmi libé pocity. Hudební preference hráče se díky tomu mohou změnit. Nevýrazné melodie, kde jsou noty téměř v lince, nejsou pro cvičení ani poslech atraktivní. Chromatikář si vyhledává složité melodie, při kterých má možnost se dosyta půltónově vyřádit. Vyzkoušejte písně Ivana Mládka: Mravenci v kredenci, Dívka s dolíčky, Dáša jedla cukroví...

Středně pokročilý hráč už si může troufnout hrát na veřejnosti. S kamarády v parku nebo restauraci, na firemním večírku, při procházce přírodou, u ohýnku na osadě. Přestože hraje zatím jen základní melodickou linku, je harmonika příjemným oživením společného muzicírování a vnáší do hudby novou barvu.

Ti, kteří se potýkají s trémou, najdou řadu užitečných postřehů a doporučení v knize Nebojte se trémy od houslistky Kato Havas (ke stažení v PDF).

Čas od času se vám může zdát, že se nezlepšujete, že vaše pokroky jsou příliš pomalé. V takových chvílích je dobré si připomenout, jak ohromný pokrok jste udělali:

  • určitě jste si už zvykli dýchat zhluboka a využívat plnou kapacitu plic; vaše dýchání je daleko úspornější, než když jste s harmonikou začínali;
  • aniž byste si to uvědomili, navlhčujete si v průběhu hry rty; začátečnický problém odřených rtů se vás už delší dobu netýká;
  • harmoniku držíte rutinně, manipulace s nástrojem je pro vás běžná věc, vaše pohyby jsou skvěle koordinované;
  • technika tvorby tónu se se začátečníkem jistě nedá srovnávat;
  • díky schopnosti pohybovat se mezi tóny se zvýšila rychlost vaší hry;
  • jste-li příznivcem tabulek, tak o svém pokroku máte i jasné důkazy v podobě součtu odehraných hodin a dlouhého seznamu zvládnutých písní;
  • a v neposlední řadě umíte celé zástupy licků - melodických frází. Kdyby šlo o fráze cizího jazyka, už byste se velmi slušně domluvili.
Takže hlavu vzhůru a cvičení zdar!

Úroveň IV - Pokročilý

Pokročilý hráč má odehráno cca 3000 hodin a více. Harmoniku dobře ovládá, disponuje znalostí různých technik, uplatňuje velké množství efektů a nebojí se improvizovat. V praxi to znamená, že zaslechne-li v písni akord značící přechod do jiné tóniny, nebude se už potýkat s návalem paniky: "Jéje, co teď budu dělat?!", ale bude sebevědomě pokračovat ve správné stupnici.

Dále rozvíjí techniku hry, vlastní hudební styl a originalitu. Ví, kde jsou jeho silné a slabé stránky, co a jak by měl procvičovat.

Je dobré zvolit si hudební zaměření a čerpat notový materiál od nástrojů využívaných v daném žánru - napodobovat efekty a výraz těchto nástrojů.

Hráči, kteří to myslí s hraním vážně, cvičí několik hodin denně. Zde je na místě připomenout, že hra na jakýkoliv hudební nástroj, foukací harmoniku nevyjímaje, je jednostranná zátěž pro tělo. (Viz článek Bolí vás z hraní lokty?) Pokud nehrajete jen rekreačně, ale cvičíte opravdu intenzivně, mohou se projevit různé obtíže. Pobolívání plic, bolesti v zápěstích nebo loktech, brnění prstů apod. Ignorace těchto varovných signálů vede ke zhoršení zdravotních komplikací. Raději snižte zátěž, přidejte přestávky a nastudujte si bakalářskou práci Jak efektivně cvičit na nástroj.

Co lze ještě zlepšovat

Zaprvé je to improvizace - volné zkoušení na nástroji, čistý a procítěný projev. Dokázat si představit muziku a být schopen ji nalézt na svém nástroji je základním předpokladem. Udržet harmonii ve stupnicích, akordech, intervalech.

Pro vlastní procvičování stupnic a akordů jsou skvělou pomůckou jazzová cvičení.

Levá část mozku (vědomosti) a pravá část mozku (kreativita) by měly být v rovnováze. Je vhodné rozšiřovat také znalosti hudební teorie, které umožní zvládat i obtížnější skladby vážné hudby.

Součástí cvičení pokročilého hráče by mělo být pravidelné hraní s přáteli: jamování, hraní s kapelou, hraní v klubech. Hráč už nehraje jen hlavní melodickou linku, ale zaměřuje se na jiné hlasy, efekty, rytmické podbarvování, předehry, sóla, závěry...

Je důležité naučit se respektovat míru využití harmoniky v různých žánrech. Zatímco u vážné hudby (skladby pro klavír a harmoniku apod.) hraje harmonika prakticky pořád, u jazzu a bluegrassu by každý nástroj měl dostat svůj prostor a vzájemně by se neměly rušit (viz Pravidla jamování).

Hráč by se měl také zaměřit na rozšiřování svého posluchačského obzoru, pěstování kritického nadhledu, citlivost a respekt k hudbě jiných, dolaďování svého vkusu. Své schopnosti si může rozšiřovat napodobováním stylu hry svých harmonikových vzorů (vrcholových hráčů).

Tipy na skladby pro pokročilé hráče

Čardáš - V. Monti, Kanárek - F. Poliakin, Šavlový tanec - A. Chačaturjan, Serenáda - E. Toselli, Hora Staccato - G. Dinicu, Karneval v Benátkách - J.B. Arban, Fantazie z opery Porgy a Bess - G. Gershwin...

Závěrem pár pojmů a užitečných pravidel:

Jam session

Jam session je hudební činnost, kdy muzikanti hrají, jamují, pomocí improvizace, bez náležité přípravy nebo předem definované aranže.

Podmínkou pro jamování je určitá úroveň dovedností hráče: schopnost slyšet pořadí akordů, dodržovat rytmus a schopnost hrát improvizovaná sóla, která obsahují alespoň náznak melodie.

Sólo

Sólo má mít jasný začátek a konec. Ostatní musí poznat, že jste začali hrát sólo i že jste ho dokončili.

Sóla by měla začínat na začátku chorusu (melodického celku) a končit na konci chorusu. Nekončete sólo uprostřed chorusu (tedy pokud víte, kde jste). Nehrajte sólo přes více chorusů, pokud nemáte co sdělit.

V jedné skladbě máte zpravidla jen jedno sólo (leda byste střídali nástroje).

Pravidla jamování

  1. Zvolte si jam session vaší úrovně (raději nižší než vyšší). Každá jam session má svého leadera (nejčastěji muzikanta, který začal noc koncertem) a není od věci požádat leadera o svolení se přidat.
  2. Když se necítíte na vystoupení na veřejnosti (jste příliš opilý, vystresovaný...) - pak nevystupujte. Uděláte-li ze sebe hlupáka, dotkne se to vaší sociální a profesionální reputace.
  3. Poslouchejte! Po celou dobu vnímejte, co ostatní muzikanti hrají a řiďte se rytmem (pomalé skladby hrajte pomalu a rychlé rychle - nedělejte ze všeho skladby středního tempa). Jedině tak může vzniknout opravdová hudba.
  4. Buďte v kontaktu s ostatními hráči. Udržujte oční kontakt, všímejte si řeči těla - je to základ spolupráce. A respektujte ostatní hráče. Nikdo by se neměl urážet, pohoršovat, vstupovat do konfliktů, atd...
  5. Vše jde hladce (mimo jiné také díky dodržení předchozích 4 pravidel!). Téma skladby má zaznít na začátku a na konci. Cokoliv uděláte, by mělo být v souladu se zbytkem kapely.
  6. Každý hráč zazáří. Mezi úvodním a závěrečným tématem se hráči střídají v sólech - improvizacích. Nechte vyniknout sólistu a podporujte ho. Čím slabší je sólový nástroj, tím slabší musí být doprovod. Jste-li na řadě se sólem, ujistěte se, že jste slyšet. A pozor na nejotravnější chybu - příliš dlouhé sólo. Muzika se stává něčím víc než jen součtem muzikantů a jejich eg. "Hudba je rozhovor nástrojů."
  7. Publikum je pobaveno. Pokud se bavíte vy, předejte to ostatním: usmívejte se, dopřejte publiku oční kontakt, šiřte dobrou náladu. Pobavte, pokud možno, i vizuálně.
  8. Účelem jam sessionu je si hraní užít, získat zkušenosti a odcházet s dobrým pocitem!
Dokonalou improvizaci a zajímavé jamování předvádí Bobby McFerrin. Přestože nehraje na chromatickou harmoniku, může být vhodnou inspirací pro pokročilého chromatikáře.