Pokročilé techniky hry jsou způsoby, kterými zlepšujeme své hudební vyjadřování, obohacujeme svůj projev o pocity. Nejde už jen o pouhé hraní not, ale o tvorbu opravdové hudby. Stejně důležité jako dobře zvládnout techniku je dokázat ji vhodně aplikovat ve správné skladbě, na správném místě, ve správnou chvíli a v přiměřeném množství. Práce s tónem, frázováním a efekty musí ladit s atmosférou písně. Není vhodné vystřídat v jedné skladbě veškeré technické dovednosti, které umíme.

Pro nácvik některých následujících technik je lepší použít diatonickou harmoniku (při ohýbání tónů - hrozí naprasknutí nebo zlomení hlásku).

Artikulace

U foukací harmoniky má tento termín širší význam, než pouhé "členění po sobě jdoucích tónů". Je to také "vyslovování hudby přes nástroj".

Čistý, nemodulovaný tón zní jinak, než když při jeho tvorbě artikulujeme - nezapojujeme hlasivky, ale ústní dutina pracuje stejně, jako kdybychom mluvili.

Vyzkoušejte si na jednom tónu při výdechu vyslovovat (bez zapojení hlasivek, tedy bez zvuku) do harmoniky: "jojojo" a následně při nadechování "nenene" (i obráceně). Jedná se o týž tón, ale pokaždé zní velmi odlišně.

Kdo se naučí své tóny modulovat, dokáže harmoniku rozezpívat.

Souhlásky, které při hře na harmoniku můžeme uplatnit, jsou například: t, d, l (pomáhají jednotlivé tóny oddělovat), c, č, s, š (využijeme mimo jiné při imitaci zvuků vydávaných vlakem)...

Slabiky, které lze využít při artikulaci: tú, tá, dá, dý, dit, ká, uip, uam, dúa, ví, uí, čo, tá-ta, tú-tú, tú-da, dá-da, dý-da, ha-ka, ta-ka, tuk-tuka, tik-tak, ký-da, ký-kou, kva-kva, kvi-kvi...

Některé slabiky jsou vhodnější pro foukání, jiné pro nádech. Důležitá je rytmika vyslovování.

Každá samohláska vyslovovaná do harmoniky má specifický zvuk a je dobré si všímat, co dělá ústní dutina a jazyk při vyslovování.

Trrrr nebo frrr - vytvoříme při foukání rozvibrováním špičky jazyka. Je to obdoba frullata (technika hry na dechové nástroje). Podobný efekt, ale při nádechu, děláme zadní částí krku, jako bychom "chrápali".

Efekt mlasknutí - provádíme na jednom kanálku pomocí rtů. Jde o "políbení" kanálku, které vyloudí rytmicky znějící mlasknutí. Tento efekt oživí melodii standardně znějících tónů. Ústa otevíráme při mlasknutím ve svislém směru. Vršek harmoniky by se měl stále dotýkat horního rtu (spodek se může od spodního rtu vzdálit). Technika je vhodná do jazzových a bluesových improvizací.

Efekt kvákání (wah-wah) - při prudkém a opakovaném otevírání rezonanční dutiny rukou dochází kromě změny v hlasitosti i k efektu podobnému kvákání. Efektu můžeme napomoci také artikulací (kva-kva). Je důležité využívat efekt rytmicky.

Artikulovat můžeme i delší úseky - á-da (při nádechu) há-da (při výdechu) dag (při nádechu) - stále dokola; ta-ka (při nádechu) tú-dl (při výdechu) - stále dokola. Tyto delší úseky vyniknou až při dosažení určité rychlosti. Při tréninku zrychlování se často ústa dostávají do křeče a je potřeba hlídat si uvolněná ústa i čelist!

Pro inspiraci si poslechněte nahrávku Salty Holmese (ne nadarmo dostal přezdívku Král mluvící harmoniky / The King of the Talking Harmonica).

Na internetu je možno dohledat řadu zajímavých lekcí artikulace, především od bluesových harmonikářů.

Ohýbání tónů

Ohýbání tónů (anglicky "bending") je technika, při které měníme výšku tónu. Slouží k uměleckému a interpretačnímu vyjádření, obohacuje a dokresluje hudební projev.

Přestože se k hraní půltónů u chromatické harmoniky využívá převážně registr, měli by pokročilejší hráči zvládnout i ohýbání tónů. Nedosáhneme stejných výsledků jako na diatonické harmonice, protože ohebnost jazýčků u chromatiky je menší, ale ohnutí je zajímavým zvukovým efektem a zpestřením. Ohýbat lze jak tóny foukané, tak tóny nadechované.

Nedoporučuje se nacvičovat ohýbání tónů na chromatické harmonice. K tréninku využijte diatonickou harmoniku, kde jde efekt nacvičit snáze a při případném zlomení nebo rozladění hlásků nevznikne tak velká škoda. Nejčastější chybou je příliš silné foukání (nebo nadechování). Důležitá je artikulace a práce s ústní dutinou, ne silný proud vzduchu. Až když techniku ovládáte a dokážete být dostatečně citliví k mechanice harmoniky, můžete začít techniku využívat na chromatice.

Při ohýbání nám pomůže artikulace í-gó (nebo í-tó, í-kó) a uvolněný krk (i jazyk, ústa a tváře).

Ohýbání tónů nám umožňuje dělat melodické "vlnky" při hraní delších tónů.

Důležitá je přesnost ohnutého tónu a schopnost ho udržet. Teprve pak je možné říci, že máme ohýbání tónů pod kontrolou. Vhodnou pomůckou je ladička, která nám ukáže míru ohnutí tónu.

Tato technika není jednoduchá a vyžaduje trpělivost při nácviku. Začínáme ohýbáním nadechovaných tónů (ideálně H), které jdou ohnout nejsnáze. K foukanému ohýbání je na chromatice nejlepší tón G. Ne všechny hlásky je možné ohýbat.

Zadáte-li do YouTube vyhledávače "bending harmonica", objevíte spoustu video-návodů, jak tóny ohýbat.

Vibrato a tremolo

Vibrato a tremolo = chvění dlouhých tónů. Jsou působivým výrazovým prostředkem. Využívají se především u dlouhých tónů.

Vibrato je hudební efekt, kde se pravidelně mění výška tónu (maximálně v rozsahu půltónu). Tón jakoby kolísá (třaslavý tón).

Tremolo je vibratu podobné, ale jde o pravidelné kolísání hlasitosti, ne výšky tónu.

Při využívání těchto efektů u foukací harmoniky zpravidla nerozlišujeme vibrato od tremola. Často se využívá kombinace obou. Zvuk kolísá jak výškově, tak hlasitostí. Oba efekty nazýváme souhrnně vibratem.

Rychlost vibrata musí být v souladu s rychlostí skladby. V pomalých skladbách nepoužíváme rychlé vibrato a naopak.

Často se užívá tak, že se nechá tón zaznít do plné hlasitosti, a až když začne odeznívat, teprve pak se uplatní rozvibrování.

Vibrato je velmi oblíbený efekt, který z prostého tónu vytváří umělecký zážitek.

Tvoří se různými způsoby:

1)  ruční vibrato

Ruce jsou spojené, obepínají harmoniku a vytváří za ní dutinu (rezonanční komoru). Efekt vibrata je tvořen otvíráním a zavíráním tohoto rezonančního prostoru (oddalováním dlaní od sebe). Mění se tím barva i intenzita zvuku. Jsou-li ruce uzavřené, je tón temnější a tišší. Výška tónu se v tomto případě nemění.

Efekt bude mít jiný charakter podle zvolené rychlosti provádění a výšky tónu.

2)  modulací v ústní dutině

Vibrato je tvořeno kmitáním jazyka (jako bychom vyslovovali "ja, ja, ja, ja..." nebo "ju, ju, ju, ju..."). Jedná se o variantu ohýbání tónu. Tón je ohýbán o méně než půltón a to v rychlém sledu. Jedná se o "pravé vibrato". (Využívá ho Franz Chmel.) Umístění jazyka a práce s ústní dutinou umožňuje měnit barvu tónu.

3)  hrdelní vibrato

Je tvořené v krku, jako bychom chtěli říkat ag, ag, ag. Otevíráme a zavíráme hlasivky konstantní rychlostí při foukání nebo nádechu. Efekt vyžaduje maximální relaxaci krku, úst a nenásilné foukání. Nacvičuje se za pomoci metronomu (postupně zrychlujeme).

4)  brániční vibrato

Vibrato je tvořeno změnou intenzity vydechovaného vzduchu - jakoby rozkmitáním bránice.

Hráči mohou tyto techniky kombinovat.

Řadu video-návodů na tvorbu vibrata je možné najít na YouTube.

Blokování jazykem

U diatonických harmonik je tato technika často využívána jako základní způsob hry.

Nátisk je jiný než při hraní samostatných tónů. Rty nejsou našpulené, ale více rozevřené, aby objaly více kanálků. Hráč má harmoniku zasunutou hlouběji v ústech. Spodní čelist by měla být uvolněná a stejně tak krk, zadní část ústní dutiny a celý hlasový aparát. Jazyk blokuje ty kanálky, které znít nemají.

Protože chromatická harmonika neobsahuje jen tóny určité tóniny, je třeba hlídat, aby hrané tóny ladily.

Hra na více kanálků najednou a blokování jazykem je využíváno v následujících technikách:

Basování

Hráč hraje několik tónů. Krajní (pravý) tón zní souvisle a ostatní jsou rytmicky tlumeny údery jazyka, který přerušuje jejich hraní. Takto můžeme na chromatiku hrát ve stupnici C dur nebo Cis dur.

Hraní dvěma tóny

Harmoniku vložíme hlouběji do úst a místo do jedné dírky foukáme do dvou. Ne každé dva tóny jdou na harmonice zahrát společně. Tóny musí být oba buď foukané nebo nadechované a oba bez zvýšení nebo oba se zvýšením. Díky tomuto omezení, hrajeme dvojhlasně zpravidla jen kratší úseky, pro oživení skladby. Např. při výdechu C + E, E + G; při nádechu D + F, F + A, A + H...

Nemusí jít vždy jen o dva tóny ležící na harmonice vedle sebe. Je možné nechat zahrát tóny vzdálené od sebe o oktávu, tzv. oktávové hraní. Tóny ležící mezi těmito krajními blokujeme jazykem. Např. hrajeme foukaný tón C na dírce 5 a zároveň dírce 9. Kanálky 6, 7, 8 blokujeme jazykem, aby nezněly.

Hraní akordy

K akordovému hraní jsou uzpůsobené diatonické harmoniky. Jsou poskládány z tónů dané stupnice a při hraní více tónů hraje správný akord. Pouhým foukáním a nadechováním tak může i úplný začátečník zahrát například atraktivní "vlakové zvuky".

U chromatické harmoniky příliš akordů zahrát nelze. Můžeme jen příležitostně využít zaznění akordu pro oživení: kvintakordy jen v C dur (C - E - G) nebo Cis dur (Cis - Eis - Gis), pokud foukáme. Při nádechu jen mollové kvintakordy s přidanou sextou (D - F - A - H) nebo (Dis - Fis - Ais - His).

Pro napodobení vlaku foukáme na chromatice kanálky 1+2+3 (C+E+G), nadechujeme jen kanálek 1 (D). Foukáme 2x s artikulací ta-ka, nadechujeme 2x tú-dl. Rytmicky, opakovaně až do vysoké rychlosti řítícího se parního vlaku. Zahoukání tvoříme na kanálcích 4+5 (H+D) nadechováním. Přidáme techniku ohnutí tónů a rukama efekt kvákání (kva-kvá).

Ostatní techniky a efekty

Efekty registrem

Rychlým ťukáním do registru tvoříme trylky. Důležité je, aby půltón hraný registrem ladil k melodii. Registrem také tvoříme technicky nenáročný dojem rychlosti.

Skluz (slide)

Skluz je rychlé přejetí ústy přes kanálky k výchozímu tónu nebo odjezd přes kanálky od finálního tónu.

Trylek - potřásání hlavou

Touto technikou je možné vytvořit dojem úžasně rychlé hry. Hráč hýbe hlavou ze strany na stranu, jako by říkal "ne, ne, ne" - pohybuje velmi rychle rty mezi dvěma až třemi kanálky. Využívá se jak při foukání, tak při nadechování.

Tento efekt je možné postupně zrychlovat a následně střídat rychlosti. Lze měnit tóny, na kterých efekt provádíme, a střídat foukání a nadechování.

Tato technika prověří správné umístění harmoniky v ústech (na vnitřní straně rtů) a dostatečné vlhčení rtů. Při špatném umístění a malé vlhkosti si hráč vytvoří odřeniny.

Je možné držet harmoniku na místě a hýbáním hlavou přejíždět po tónech nebo efekt provádět rukou nebo koordinovat zároveň pohyb hlavy i ruky. Trylek musí být rytmický.

Obecné hudební efekty

Dynamika

Změnou hlasitosti hry vnášíme do skladby napětí. Při hře z not se držíme dynamických znamének. Při hře podle sluchu je třeba skladbu procítit a správně určit, kde je žádoucí hrát hlasitě a kde tišeji.

Hlasitost můžeme u foukací harmoniky ovlivňovat silou dechu nebo tlumením nástroje dlaněmi.

Legato

Hraní not vázaně, s co nejmenším oddělením. V notovém zápisu se značí obloučkem spojujícím několik not. V některých případech je legato na foukací harmoniku problematické - pokud hrajeme kanálky, které neleží u sebe (např. interval D - Gis) nebo pokud nehrajeme jedním směrem dechu. Mistři chromatiky dokáží dojem legata vytvořit i u not, které mají opačný směr dechu. 

Staccato

Hraní not s co nejdůraznějším oddělením - krátká, úsečná artikulace přesně v rytmu. Využíváme krátké, ostré vyslovování t. V notovém zápisu se označuje tečkou nebo stříškou nad notou.

Někteří hráči hrají staccato ucpáváním kanálku jazykem (slapování). Rychlost tónů je dána rychlostí, jíž kmitá jazyk. Často se používá v triolách (uskupení 3 tónů v jedné době).

Rubato

Pokyn pro hráče, že není nutno přesně dodržovat zapsaný rytmus a tempo skladby. Je možné prodlévat na určitých tónech, prokládat melodii korunami, svazovat tóny podle nálady.

Čím obtížnější efekty je hráč schopen hrát, tím kvalitnější nástroj by si měl dopřát.