Historie

Dějiny foukací harmoniky

Předchůdce harmoniky, i všech jazýčkových/plátkových dechových nástrojů, vznikl před mnoha tisíci lety v jižní Číně. Nástroj se jmenuje sheng a dodnes se používá. Foukáním do malého plechového jazýčku vzniká tón blízký tónu foukací harmoniky.

Kde se poprvé objevila harmonika, jak ji známe dnes, je předmětem sporů a dohadů. Jedni tvrdí, že přišla nepochybně z německy mluvících zemí, jiní zastávají teorii, že pochází z Francie, protože ji s oblibou využívali už francouzští vojáci za napoleonských válek.

Nikdo neví, kdo první harmoniku vytvořil, ale existuje řada příběhů. Ve stejné době se totiž více lidí na různých místech Evropy (Vídeň, Paříž, Londýn) snažilo vytvořit dechový, jazýčkový nástroj. V legendách se nejčastěji objevuje jméno Christian Friedrich Ludwig Buschmann - německý výrobce hudebních nástrojů, který v roce 1821 patentoval svůj nástroj pod názvem Aeolina. Nástroj se podobal soustavě jednotónových ladiček. Buschmann byl vynálezcem, ale ne obchodníkem, a tak se stalo, že houslař Glier z Klingenthalu dovezl při jedné ze svých cest domů Buschmannovu harmoniku. Tušil, že tento nástroj má budoucnost, a v roce 1835 založil ve Vídni první dílnu na výrobu foukacích harmonik.

Jak vypadaly nejstarší typy harmonik, můžete vidět na tomto videu a v dokumentu z roku 1972.

Harmoniky z Vídně zaujaly i zručného řemeslníka Christiana Messnera, který začal harmoniky v Německu také vyrábět. Výroba byla rodinným tajemstvím. Ve firmě však pracoval i synovec Christian Weiss, který se přátelil s Matthiasem Hohnerem (zručným řemeslníkem, pocházejícím z hodinářské rodiny). Hohnerovi se díky tomuto přátelství podařilo zjistit výrobní postup a následně založil první továrnu na výrobu foukacích harmonik v Trossingenu. Toto město se stalo "městem harmoniky". Na 15 000 obyvatel tu byly tři hudební univerzity, muzeum harmoniky a neobvyklé množství vrcholových hráčů, z toho dva mistři světa.

Obchodní strategií firmy Hohner bylo skoupit veškeré konkurenční výrobce a nastolit harmonikový monopol. Z velké části se jí to dařilo. Před rozvojem gramofonů produkovala firma Hohner 50 milionů harmonik ročně a vyvážela je do mnoha zemí. S německými emigranty se harmoniky dostaly z Evropy do Spojených států, kde si je oblíbili: potulní herci, černošské děti, malé kapely, muzikanti na domácích tancovačkách i kovbojové. Byla vyhledávaným hudebním nástrojem už kvůli cenové dostupnosti.

Harmonika je považována za 1. hudební nástroj industriálního věku. V šedesátých letech se držák s harmonikou stal téměř odznakem generace.

Způsob hry na harmoniku se postupem let měnil. Kromě basování a ohýbání tónů se začala využívat hra ve druhé a třetí poloze. Na počátku 19. století byl významným výrobcem harmonik Josef Richter, rodák z Čech, zručný řemeslník a muzikant, který vynalezl nový typ ladění. Richterova sestava 10 otvorů (20 tónů) a specifický zvukořad se zachovaly dodnes. Diatonickým harmonikám v tzv. Richterově ladění se říká Richterky.

Chromatická harmonika se začala vyrábět okolo roku 1910. (První patenty různých chromatických systémů jsou datovány: 1862-1910.) Hráčská komunita se tím rozštěpila na 2 tábory (bluesovkáře a chromatikáře). Chromatika, díky svému velkému tónovému rozsahu, začala být hojně využívána v orchestrech. O veliké zpopularizování chromatické harmoniky se zasloužil Larry Adler (1914-2001). Především ve Velké Británii (kam emigroval z Ameriky) měl ohromné množství fanoušků. Jako první "přivedl harmoniku do koncertních sálů".

Během 2. světové války byla popularita harmonik stále veliká. Vojáci na frontě na ni často hráli. Velká poptávka po informacích jak hrát, jak ladit a jak harmoniky opravovat vedla nejen k vydávání příruček, ale také ke vzniku výukových pořadů vysílaných rozhlasem.

Němci považují foukací harmoniku za svůj národní nástroj. Dva z nejvýznamnějších výrobců foukacích harmonik pocházejí z Německa: firma Hohner, která začala s výrobou harmonik v roce 1857 a dodnes si udržela přední postavení na trhu, a firma Seydel, založená už v roce 1847.

Foukací harmoniky se těší velké oblibě i v jiných evropských státech. Podobně, jako se u nás učí děti hrát na housle, klavír a jiné hudební nástroje v hudebních školách, v Německu, Itálii, Francii a dalších západních státech chodí děti do hodin na foukací harmoniku.

Veliké nadšení pro tento nástroj panuje také v Americe, Japonsku a Číně. Od roku 1996 je každé dva roky pořádán Asia Pacific Harmonica Festival, což je jedna z největších celosvětových harmonikových událostí.

Po 2. světové válce u nás nebyla foukací harmonika příliš známá. O její zpopularizování se velkým dílem zasloužil Rudolf Kachlíř. Založil a vedl tříčlenný soubor foukacích harmonik Echo trio (složený ze sourozenců Kachlířových), ze kterého se později stal velmi populární Echo kvartet.

V celostátních soutěžích se začala objevovat harmoniková uskupení i amatérští sólisté. Mezi nimi i Lubomír Pleva, který se v následujících letech stal několikanásobným mistrem světa ve hře na foukací harmoniku. K většímu zájmu o foukací chromatické harmoniky došlo v ČR okolo roku 1950. V té době se k nám začaly dovážet harmoniky značky Bandmaster z Německa.

Echo kvartet se v roce 1955 umístil na prvním místě v soutěži Lidové umělecké tvořivosti v kategorii "zvláštních nástrojů". Díky tomuto vítězství začala jejich spolupráce s Československým rozhlasem. Vydali několik gramofonových desek, vystupovali v televizi a absolvovali stovky vystoupení v Československu i v dalších evropských zemích (také v Asii).

Rudolf Kachlíř zvítězil v kategorii sólistů diatonických foukacích harmonik na mistrovství světa v Pallanze v Itálii (1958).

Legendární znělku rozhlasové relace Pozor, zákruta (Yes, sir, that´s my baby), natočil právě Rudolf Kachlíř s Echo kvartetem.

Foukací harmonika se stala v padesátých letech oblíbeným hudebním nástrojem. Tria a kvarteta foukacích harmonik byla využívána v estrádních vystoupeních, populární a taneční hudbě, příležitostně i v hudbě vážné. Harmoniky pronikly do trampské, country a folkové hudby.

Byla to právě chromatická harmonika, co dotvářelo nezapomenutelnou atmosféru světově proslulých filmů jako Tenkrát na Západě či sérii filmů s Vinnetouem.

V pozdější době, bohužel, začal zájem o harmoniky opadat až k dnešnímu neutěšenému stavu.

Zajímavosti

  • nejdražší harmonika všech dob byla celá ze zlata (kromě hlásek) a byla vyrobena pro papeže Pia VI.;
  • největší sbírka harmonik na světě čítá více než 25 000 historických harmonik a nachází se v Trossingenu, v "German Harmonica & Accordion Museum";
  • kolem roku 1900 se harmonika stala velmi populární také v jižní Africe; tamní obyvatelé ji nosili na řetízku kolem krku, protože neměli oblečení s kapsami;
  • harmonika byla prvním hudebním nástrojem ve vesmíru: kosmonaut Walter Schirra zahrál při misi Gemini 6 na mini-harmoniku (r. 1965);
  • v USA hraje na harmoniku přibližně 40 milionů lidí, v Kanadě cca 5 milionů;
  • harmonika je jediný hudební nástroj, který využívá ke hře foukání i nadechování. Lékařské výzkumy prokázaly, že hra na harmoniku má významný pozitivní efekt při léčbě onemocnění plic, především chronické obstrukční plicní nemoci (COPD);
  • jeden z největších harmonikových orchestrů na světě, "Hong Kong Harmonica Association Orchestra", má až 112 hráčů;
  • nejprodávanější harmonikovou nahrávkou v historii "Peg O´My heart", nahráli Jerry Murad´s Harmonicats; prodalo se přes 9 milionů kopií;
  • v Guinnessově knize světových rekordů, má foukací harmonika zatím dva rekordy: nejdelší harmonikový maraton: Bonny B. ze Švýcarska hrál na harmoniku bez přestávky 24 hodin; největší harmonikové uskupení: 6131 hráčů hrálo na harmoniku stejnou melodii (r. 2009, Hong Kong).


Dokument o historii foukací harmoniky

natočila společnost BBC (AJ):

Koho zajímají technické vychytávky a historické perličky, může se dozvědět spoustu zajímavého na webu: Chromohistory